Pro letošní rok je evropským hlavním městem kultury polská Vratislav, pročež jsem se tam minulý víkend vypravila – 16. a 17. ledna bylo totiž slavnostní zahájení, nazvané Probuzení. Městský úřad vyzval občany k účasti na slavnostním zahájení: „Vratislavané! Připojte se k největší události v poválečných dějinách města. Vyberte si jednoho z Duchů Vratislavi a projděte s ním trasu na Rynek...“ Nutno říci, že slavnost byla skutečně okázalá. Vratislavané výzvu uposlechli, a tak v neděli odpoledne kráčely ze čtyř stran k Rynku, vratislavskému hlavnímu náměstí, několik hodin čtyři obrovské průvody. Jeden vedl Duch povodní, druhý Duch inovací, třetí Duch mnoha vyznání a čtvrtý Duch obnovy. Duchové byli několikametroví a vymyslela a provázela je celá škála umělců na chůdách i bez nich. Po cestě byly zastávky, na nichž se konala umělecká vystoupení, která různým způsobem zpodobňovala, co je těmi duchy míněno. Bylo to prostě jedno obrovské pouliční divadlo, nebo spíš desítky pouličních představení, která vyvrcholila velkou oslavou na Rynku. Do ulic se nevyšli podívat jen ti, kteří je sledovali v televizi.
Očarovalo mě to: sice jsem s žádným z průvodů nekráčela, protože jsem se chtěla taky sejít s přáteli, ale viděla jsem příchod jednoho z nich – desetitisíce lidí všeho věku, od nemluvňat po starce a stařenky o berlích. Ostatní průvody byly stejně početné. Tak mohutná identifikace občanů se svým městem na mne zapůsobila. Vůbec mi to nepřipomínalo někdejší povinné oslavy – ti lidé tam přišli z vlastní vůle. A když se průvody rozcházely, procházela jsem se mezi odcházejícími: smáli se, diskutovali o tom, co viděli na Rynku a předtím na pochodu Duchů, vládla povznesená nálada. A v duchu jsem hluboko smekala klobouk před těmi, kdo tu obrovskou akci vymysleli a zorganizovali, tedy před úředníky vratislavského městského úřadu. Při představě, že podobných, byť přirozeně ne tak mamutích, událostí je na rok 2016 připraveno na stovku, mě jímala závrať.
Mé nadšení trochu zchladila zpáteční cesta. Už cestou do Vratislavi na hranicích nastoupili do autobusu příslušníci polské Pohraniční stráže a zkontrolovali všem doklady. Byla to jen maličkost proti české kontrole na zpáteční cestě. Ta začala ve tři ráno (odjela jsem kolem půlnoci, když už oslavy dávno skončily) a byla dvojí. Napřed policisté zkontrolovali doklady, pak přišla příslušnice Celní služby a oznámila nám, že pasová kontrola zjistila, že v autobuse jsou Ukrajinci. A zeptala se, kdo má u sebe cigarety. Pak museli všichni Ukrajinci – bylo jich patnáct nebo šestnáct – vystoupit a celnička jim pečlivě prohrabala zavazadla. Trvalo to víc než čtyřicet minut, a tak jsme do Prahy dorazili s půlhodinovým zpožděním. Sluší se dodat, že autobus jel z Varšavy – a že jsem si myslela, že žiju v schengenském prostoru. Měla jsem pocit, že kontrolu vedl neviditelný Duch minulosti. Nebo možná budoucnosti.
LN, 22.1.2016