Ve středu byl příjemný jarní den a miminka na žižkovské věži se vyhřívala na sluníčku. Taky jsem dostala chuť usadit se někde v Riegrových sadech na lavičku, pozorovat kvetoucí stromy a myslet jen na příjemné věci, ale to bych byla musela vyrazit dřív. Mířila jsem do Klementina, kde Nadační fond angažovaných nestraníků udílel cenu Rudolfa Medka.

Laureáti byli letos dva, Libor a Milan Dvořákovi. Milan je překladatel a tlumočník, Libor překladatel a novinář. Oba mají na kontě spoustu překladů báječných knížek – a oba si troufli na veledílo: Milan znovu přebásnil Evžena Oněgina, zatímco Libor se pustil do Bulgakovova Mistra a Markétky. Bylo to pro mne zvláštní čtení, přece jen jsem obě nesmrtelné knihy párkrát četla a říkala jsem si, že si na nové znění těžko budu zvykat, zvlášť v Mistrovi a Markétce. Hned ze začátku jsem zavrčela: tak on se Ivan Bezprizornyj nově nejmenuje Bezprizorným, ale Bezdomovec? No tohle? Chtěla jsem Liborovi vyčíst, co si to vymyslel, ale pro jistotu jsem se nejdřív zeptala, jak je to v originále. Bezdomnyj... hm, takže Bezprizorného si vymyslela paní Morávková. Sklaplo mi.

Předávání ceny bylo nesmírně příjemné: byli tam lidé, kteří mají rusistiku rádi, kteří – jak to trefně vyjádřil Milan – nezapomínají pro Stalina a Brežněva na Tolstého a Čajkovského – a naopak. Cítila jsem se jako mezi svými. A když Rudolf Kvíz četl literární ukázky, královsky jsem se bavila.

Napřed z Rudolfa Medka o dobytí Kazaně, a jak jsem tak poslouchala, jak se bolševická revoluce všude v jeho dohledu hroutila, málem jsem měla chuť ho poprosit, aby to přečetl ještě jednou. Nejvíc mě ale pobavila ukázka z Venedikta Jerofejeva a uvědomila jsem si, že jsem jeho Moskvu-Petušky před léty komusi půjčila a nedostala zpátky. Komu, to jsem dávno zapomněla, ale rozhodla jsem se, že si tu knížku hned koupím znovu, abych si v ní mohla večer číst a bavit se.

Napřed jsem ještě poratulovala laureátům, a to srdečně, oba pro ruštinu udělali hodně, byť akademici občas zdvihali obočí. A oba o Rusku hodně vědí, takže jsme hned na chodbě zapadli do malé debaty o nešťastných ruských děvčatech, která předvedla v moskevském chrámu Krista Spasitele punkový tanec a teď sedí ve vězení. A shodli jsme se, že je to totéž, jako když u nás sedí ve vězení pan Smetana z Olomouce, který přikreslil politikům na předvolebních plakátech tykadla. Taková ničemnost, zavírat lidi za projev jejich smýšlení! Myslela jsem si, že jsme přece jen o stovky kilometrů dál na Západ a blíž k demokracii než ruský kolos, ale tahle ostuda mě varovala, že možná zas tak daleko nejsme. Až na to, že v českém případě nemá s celou věcí církev pranic společného – ovšem v Rusku taky feministky z Pussy Riot nezavřela církev.

Vzpomínka na slušné lidi ve vězení mě naštvala, povznesená nálada byla na chvíli pryč. Abych si ji přivolala zase zpátky, odkvačila jsem do knihkupectví hledat Moskvu-Petušky. Ukázalo se, že knížka je vyprodaná, ale brzy vyjde. Koupím si ji tedy v Milanově překladu.

LN, 27.4.2012