Naši synové byli úplně normální zlobivé děti jako všechny ostatní, ale tenkrát se kluci museli jevit panu sousedovi jako výchovný zázrak.

Přišla k nám návštěva a přinesla klukům bonbóny zrovna v den, kdy tomu nejstaršímu, Matějovi, začínaly prázdniny. Náš prostřední syn Šimon tehdy strašně zlobil. Při cestě ze školky prošel každou louží a k tomu ještě bahnem na zahradě, takže si neskutečně umazal nové boty. Proto jsem mu po návratu domů přidělila výchovný trest – vyčistit ty boty nejen sobě, ale i bratrům. A co nejmladší Kryštof? Tím to všechno začalo.

Bonbóny, které od našeho známého dostal, mu prostě nechutnaly. To už matka na svém dítěti pozná... A Kryštůfek skutečně rád mentolky neměl. A tak to vyřešil elegantně, že začal bonbóny ze svého pytlíku všem kolem sebe štědře nabízet. I našemu sousedovi: „Vem si, strejdo,“ nabádal ho. „Klidně kolik chceš...“

„Ty jsi ale hodný kluk,“ chválil ho ́strejda ́. Pak směrem ke mně utrousil něco v tom smyslu, jak to dělám, že jeho děti bývají lakomé a nerady se dělí...

V tu chvíli přišel ze školy Matěj s jedničkami na vysvědčení ze třetí třídy od shora až dolů.

„To určitě něco dostaneš,“ pravil soused a spiklenecky na synka mrkl.

„Pro mě je největší odměnou, že k nám dnes přijede babička,“ odpověděl Matěj. Prarodiče totiž vnukovi slíbili za dobré vysvědčení vysněné kolo. To už ale nedodal...

Obraz svatých pak dokreslil pětiletý Šimon, který se náhle objevil ve dveřích se slovy, že by už rád vyčistil všem ty boty. Jen prý neví, kam jsem dala kartáč a krém.

Uznáte, že v tu chvíli musela sousedovi poklesnout brada... Dodnes má mindrák z toho, jak někdo může mít tak neuvěřitelně hodné děti, a všude o tom vypráví.