Tak mi neraďte, jak je "přežít"

Naprosto nesnáším, když s příchodem Adventu spousta lidí nasadí uštvaný výraz a se slovy: "Už aby to bylo za námi!" zběsile pobíhá po supermarketech v honbě za vánočními dárky. Také dámské časopisy se v prosinci začnou hemžit články s velkými titulky "Jak přežít Vánoce".

Ale já nechci Vánoce přežít. Já si je totiž vždycky strašně užívám. Na horách! A těším se na ně!

Vánoce na horách

Každé Vánoce se z novin dozvídám, jak přechytračit kamarádky, které se vychloubají, kolik druhů cukroví už stihly napéci. Dostávám rady, čím předejít "předstíraným slzám radosti" nad blbými dárky pod stromečkem. Jsem nabádána, abych se nehroutila, když nebudu stíhat vánoční gruntování, a mám kašlat na vánoční tradice, pokud mě nebaví. A také je mi vnucován podrobný manuál, který mám vrazit do rukou manželovi, aby věděl, co mi má koupit…

Synové mi rádi kupují voňavá mýdla Botanicus

Nic takového nepotřebuji a jsou mi naopak milí lidé, pro které – přes shon a naši hektickou dobu – zůstávají Vánoce stále Vánocemi. Rodinnými svátky, kdy se konečně čas zastaví a rodiče s dětmi si užijí ničím nerušené klidné chvilky spolu.

Jak začal můj Advent

Zastavila jsem včera se v Divadle Dobeška. Přišli tam rodiče s dětmi do výtvarné dílny Markéty Fleischnerové a Marcely Burdové udělat si adventní věnce. Mám také jeden vlastnoručně vyrobený, zdobící vánoční ubrus na stole. Na věnci jsou větvičky ze stříbrného smrku a břečťanu, sušená pomerančová kolečka a šišky s trochou darovaného jmelí.

Vánoce s běžkami na šumavské Horské Kvildě

Vím od maminky, že jmelí musí být darované, protože jen pak přinese do domu štěstí. A tak si už léta dáváme zelené či zlaté větvičky s našimi báječnými sousedy, kterým každoročně chodíme přát hezký štědrý večer s několikadenním předstihem, protože vždy kolem 20. prosince odjíždíme na hory.

Jiná naše sousedka se kvůli tomu na nás dívá skrz prsty. Prý Vánoce se mají slavit doma a nechápe prý, jak můžeme takhle barbarsky porušovat hluboko zakořeněné tradice nejkrásnějších rodinných svátků tím, že na Vánoce domov opustíme.

Štědrý večer

Ať si o tom myslí, kdo chce, co chce, už patnáct let jezdíme před Štědrým dnem do Krkonoš, do Jizerek nebo do Alp. Pokaždé jsme na jiném místě a zůstáváme tam celý týden. Někdy bereme s sebou i babičku a dědu, když mají chuť si zalyžovat s vnoučaty.

Stromeček máme na pokoji, místo kapra chystáme většinou pstruhy či lososa (aby se štědrovečerní hostina po lyžování připravila co nejjednodušeji) a dárky bereme s sebou. Ale nekupujeme jich moc, protože jinak by se nám nevešly do auta. Nikdy nechybí procházka do kostela a na jesličky. Když Ježíšek vlétne oknem a rozsvítí svíčky a prskavky, zpíváme koledy. Najde si nás všude, i v zemích, kam chodí Santa Klaus či děda Mráz...

U stromečku zpíváme koledy

Vloni jsme byli v Dolomitech, předloni na Jizerce, předpředloni pod Grossglocknerem… prostě jak to vyjde, ale fakt je, že hlavní lyžařská sezóna obvykle všude začíná až 26. prosince, takže máme dokonce přímo o Vánocích ještě mimosezónní slevu. Ale sníh a sjezdovky už jsou perfektní, připravené na nejžádanější sváteční turnus.

Naše neměnné tradice

Ve chvíli, kdy většina lidí vyřídí své "vánoční povinnosti" a ve zbrusu novém vybavení od Ježíška najíždí na " vánoční" pobyt, my už frčíme domů a těšíme se na klidné návštěvy u zbytku rodiny.

Na Silvestra pak prcháme z Prahy znovu. Stěhujeme se "do závějí na Vysočinu". Máme chalupu poblíž Jindřichova Hradce, kde se už dvacet let setkáváme se svými přáteli.

30. prosince máme pozdní oběd u našeho báječného kamaráda, sochaře Pepy Andrleho, který vaří v krásně zrekonstruované barokní sýpce v Dolním Skrýchově.

Pavilon moderního umění u Pepy Andrleho

Silvestra prožíváme na ekologické farmě v Benešově u přátel, kteří poslední den v roce chodí kvůli nám spát "až v jedenáct". Jindy statkáři Šrůtkovi usínají se slepicemi, protože každé ráno vstávají v půl páté a musejí do kravína na dojení…

A prvního ledna, když dozní prezidentský projev, spěcháme na zamrzlou hladinu zatopeného lomu u Kamenice nad Lipou, kde se scházíme s početnou rodinou "sklepáka" Davida Vávry. Společně si zabruslíme, pak bouchneme šampaňské, vystřelíme tři rachejtle a vydáme se do totálně "vyjedené" kamenické nádražní restaurace na čaj, párek a posledí tři utopence, co tam vždy zbudou po silvestrovské oslavě.

Vyjedená nádražní restaurace v Kamenici nad Lipou

A pak se vracíme domů do Prahy, šťastní, jak jsme si zase ty svátky krásně užili.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem