Nejlepší je být na jaře ráno starý
Když je člověk mlád, prožívá jaro svého života – vše se v něm nalévá dychtivým puzením, je svěží, zdráv a silen. Zářivá budoucnost je před ním, slunce ho bude hřát stále víc a déle, a je mu to samozřejmostí, nad níž nehloubá. Nemyslí na to, že jednou jaro skončí, vždyť pak bude přece ještě léto, kdy nalité pupeny začnou vydávat sladké, šťavnaté plody. Čeká ho jen to dobré a zejména proto, že je mlád, bere to jako přirozený úděl, samozřejmý dar.
A když se člověk ráno probudí, je to také jako jaro – celý dlouhý den je před ním, nikdo mu jej nevezme. Do večera daleko, tak daleko, že příležitostí den chválit bude přemnoho. Sluneční paprsky jsou dopoledne blankytné, jakoby modré, hladina jezera pokojná, les tichý. Oběd teprve bude, a to ještě bohatší než snídaně. Co si ráno víc přát?
Jarní ráno je jak klenotnice, kam poutník zabloudil, aniž věděl jak. Co ptáků jen trylkuje člověku do uší a naplňuje jej obdivem k dílu přírody, jež je sama pro sebe, ale i pro něj, bude-li si to přát. Jen vztáhnout ruku a pohladit čerstvou trávu, přičichnout ke květu, co tu včera ještě nebyl, mohutně vdechnout čirý nektar žití, jež teď hojně prýští všude kol kolem.
Ale je to jen dočasné; jako po ránu přijde poledne a pak večer a noc, tak bude po jaru léto a pak podzim a zima. Koloběh času – aby bylo světlo, musí existovat tma; teplo je opak chladu, život smrti. Stále dokola.
Dokud je ráno, člověk na večer zapomíná. Na jaře se dívá na kvetoucí keře a nemyslí na to, že na podzim z nich zbydou jen holé, studené pahýly. A stejně tak, dokud je mladý, neřeší příliš, že jednou bude starý, těm pahýlům podobný. A pokud už ano, pak tedy spíš pamatuje „na zadní kolečka“, jak být ve stáří zajištěn, a nedívá se kolem na tu kvetoucí nádheru, není-li zrovna mladým básníkem…
A tak by se chtělo říci, že nejlepší je být mladý na jaře ráno. To je trojitá devíza, třikrát pojištěné štěstí. Já si však vzpomínám, že coby sebevědomého mladého muže, co se jako každý jeho vrstevník cítil být předurčen pouze k věcem těm největším, něco tak fádního jako jaro zajímalo pramálo; stromy byly bez listí a najednou je měly - to je toho… Lepší než jaro bylo přece léto se dvěma měsíci prázdnin. A den nezačínal ránem, nýbrž až odpolednem, kdy se člověk konečně dostal ze školy. Roky tak plynuly, jara se střídala, život ubíhal…
Čímž nechci říci, že si hluboce nevážím mladých básníků, co v srdcích opěvují lásky čas, ale mnoho jich kolem sebe ani dnes nevidím. Je to stále stejné – dokud je jarní ráno, člověk to má jisté a přítomný okamžik nectí. Bohužel – ale může to vůbec být jinak?
A tak si myslím, že nejlepší je být na jaře ráno starý – jaký paradox! Neb teprve tehdy už moc dobře ví, že je to jen dočasné; jako po ránu přijde poledne a pak večer a noc, tak bude po jaru léto a pak podzim a zima. Koloběh času – aby bylo světlo, musí existovat tma; teplo je opak chladu, život smrti.
Zatím tu ale ještě je a smí tu krásu vychutnávat. Díky za to. Blahoslaven budiž máj…