Tvůrci jazyka mě zase zaskočili. Co je šmolka? “Je modrý jako šmolka.“ Ať je to, co chce, našel jsem největší zásobárnu šmolek na světě. Zásobárnou je jezero. Jmenuje se Crater Lake, Jezero v kráteru. Stávala tu velká, pyšná hora, sopka. Začala se kdysi zlobit, až zlostí vybouchla. Vybouchla až od kořene. Výsledkem je díra v zemi, jejíž obvod tvoří přesný kruh. Jako narýsovaný kružítkem. Průměr kroužku je pouhých deset kilometrů; na dno nedohlédneš.

Tušíš, že šmolka dole je voda. Jak jen může být tak krásně modrá? Podíváš se nahoru, je to stejné. Šmolka. Modrou báň nad tebou protíná bílá čára; tryskáč má asi někam moc napilno, trochu kouří. Prsten skal kolem jezera dole je celý zubatý. Teď jsem si vzpomněl, jak by tento útvar nazval pan učitel Janata, který nás učil geometrii. Komolý kužel. Tak vypadá ta hora bez vršku zvenku. Představuji si ji zevnitř. Je jako štamprle. To je zase geometrické jméno, které jí dávám já. Vím, že i pan učitel by se mnou souhlasil. Na rozdíl ode mne by však uměl vypočítat, kolik tekutiny se do té bezedné štamprle vejde. Já jen vím, že kdyby byla plná borovičky, všichni Valaši by měli co dělat, aby si s tím obrovským panákem poradili.

Jezero nemá přítok, všechna voda do něj napršela. Na vnitřní straně zubatého kornoutu, který jezero obklopuje, se v některých místech drží mezi skalami a stromy sníh. Stráň se sněhem je obrácená přímo k severu, slunce na ni nemůže. K vodě tě svede příkrý chodník. I ve velké hloubce vidíš kameny na dně. Samozřejmě jsem si nahodil svoji udici. U břehu se míhaly rybky, za chvíli jedna z nich popadla i mou mušku. Byl to losos. Chytil jsem jich ještě několik, žádný nebyl větší než na dvě dlaně. Byli tady lidmi uměle vysazeni, říká brožurka; nikdo neví, proč tady lososi nevyrostou. Já to vím. Párkrát obepluli prsten jezera a zjistili, že jsou v pasti. Nikdy se nepoperou s peřejí, nikdy nevyskočí proti vodě padající z jezu. Taky neucítí slanou vodu a neuslyší tlukot vln oceánu proti skalám. Nemají svobodu, přestali růst.

Sedím na velkém kameni a do smíchu mně moc není. Rybářský prut jsem složil. Sluníčko se už blíží špičkám jedlí nade mnou. Co je to však? Z tmavé hloubky se pomalu vynořují siluety dvou mohutných rybích těl. Plují kolem břehu, rybí oko prohledává kameny kolem. Hledá skulinu, jak z vězení ven. Hurá! Všichni to nevzdali! Skáču po strmém chodníku jako srnec. Dva mladí lidé, které jsem na jejich cestě dolů k vodě potkal, se po mně několikrát ohlédli. Nešlo jim do hlavy, proč se na tom krkolomném chodníku jako trouba tolik směju.