V dnešní době? Logáro? Ale ano, ještě ho najdete v mnohé domácnosti, nejčastěji při stěhování, předvelikonočním úklidu nebo po dědově pohřbu. Obvykle třiceticentimetrové bílé pravítko, složené z pevné části a posuvného vnitřního dílu. Navíc mělo každé pravítko takzvaný běhoun, to jest zasklený nebo plexiglázový rámeček se třemi ryskami, kterým počtář umně šoupal podél šesti, někdy až osmi stupnic, vyrytých nebo alespoň vytištěných na svrchní straně pravítka. I na rubu pravítka se nacházely různé škály, ale to by mohla být na některé čtenáře fejetonů příliš silná káva - exponenciální funkce, sinus, tangens...

Násobení dvou čísel vyžadovalo dvojí přesné pošoupnutí, aby se odpovídající čárky na dvou stupnicích překrývaly. Počtář k tomu potřeboval šikovné prsty obou rukou a ostříží zrak. Některá dražší pravítka měla v běhounu instalované zvětšovací sklo. I tak odečtený výsledek nebýval na posledním desetinném místě přesný, lajdák se dočkal toho, že dvakrát tři vycházelo 6,05. Nebudete možná věřit, že v prvním semestru na technických vysokých školách se skládal zápočet z počítání na logaritmickém pravítku. Byli studenti, kteří si pravítko museli ke zkoušce vypůjčit, protože takový instrument byl pěkně drahý.

Pravítka bývala vyrobena z ušlechtilých dřev a s nalepenými kovovými stupnicemi, později se zhotovovala levnější pravítka z polyamidu. V laboratořích a projekčních kancelářích se používala půlmetrová monstra (zdánlivě přesnější). V oblibě byla také pravítečka, patnáct či deset centimetrů zdéli, která z hlediska počítání nebyla téměř k ničemu.

Díky studentské vynalézavosti se dočkala logaritmická pravítka použití, ke kterým původně určena nebyla: dalo se podle nich podtrhávat, mohlo se s nimi o přestávce šermovat (pozor na posuvné části!), drsnější povahy používaly logaritmické pravítko k rýsování. Na rubové straně zbylo trochu místa na minitaháky, kam jste si do příští písemky napsali vzorce, které se nehodily k zapamatování. Logáro mělo taky nepřehlédnutelnou možnost vykukovat z kapsy pracovního pláště. Praktikanti, diplomanti a právě vylíhlí inženýrci nosili svá logaritmická pravítka, čerstvě vyfasovaná z podnikového skladu, v levé horní kapse, aby tento stavovský odznak byl ostatním personálem snadno identifikován. Když jste procházeli oddělením konstrukce, plném usměvavých a pěkných kresliček, a nebyli jste dosud tak známí, tak uznávaní, tak autoritativní jako ti nemožně nafoukaní šéfkonstruktéři, vedoucí projektanti a vývojáři, když jste byli akorát mladí a plni nadějí, pak přece jenom to pravítko, ten emblém papírové kvalifikace, ten evidentní odznak budoucího vynálezce pozvedl vaše sebevědomí.

Žel, byla taková doba, že jste dostávali od zkušenějších spolupracovníků tichou radu: do tamté dílny nebo na tuhle schůzi logáro zastrč, neprovokuj soudruhy, nemají nadějný absolventy rádi, strčejí tě do pytle mezi ostatní inteligenty, mohl bys přijít o prémie, ztratíš osobní ohodnocení, při dalších prověrkách ti kádrovák přišije, že nemáš kladný poměr k socialistickému zřízení a půjdeš k lopatě... Naštěstí jste brzy zjistili, že ustrašení kamarádi zase tolik pravdy nemají a když se budete soudruhům příliš klanět, tak vám to logaritmické pravítko při tom zbytečném předklánění vypadne na podlahu.

Přišel čas kalkulaček, písíček, počítačových sítí, excelu a kreslicích programů. Logaritmická pravítka spí v zásuvkách vyřazených stolků, v zaprášených kufrech mezi haraburdím na půdě, ve zpuchřelých školních brašnách odložených do sklepa. Připadají mi jako ti rytíři v hoře Blaník; kdyby bylo v Čechách nejhůř, kdyby nebyl k mání elektrický proud, kdyby se vybily poslední monočlánky, kdyby - kvůli lidské hlouposti - nesvítilo slunce na sluneční baterie, tak ti logaritmičtí rekové povstanou a pomohou nám dát všechno zase do pořádku. Myslím, že začnou s násobilkou - tu zapomínáme už dnes.

© Petr Kersch, Děčín, únor 2002