17.8.2022 | Svátek má Petra


FEJETON: Konec světa

20.12.2012

Konec světa se vyznačuje tím, že o něm všichni píšou. Dále se vyznačuje tím, že a) nebude, b) bude, c) bude, ale jindy než letos.

Carpe diem, platilo ve starém Římě. Obecně se má za to, že pobídka Užij dne (Carpe diem) velí udržovat si radost. Konfuciáni by asi dodali "A nezapomínej na povinnosti," zatímco taoisté by nabádali k pokoře a harmonii. Čas od času se to chápe jako užij dne, dokud můžeš (před malérem).

Jak je to s tím koncem světa, osvětlil Federico Fellini ve filmu Satyricon. Má zajímavou historii, ten Satyricon či přesněji on a jeho autor: napsal ho Titus Petronius, arbiter elegantiarum císaře Nerona. Satyricon, dochovaný jen ve zlomcích, zábavně líčí pouť tří mladíků a jejich dobrodružství. Nejznámější částí díla je Hostina u Trimalchiona, popis obžerství a požitků. Opravdu Carpe diem, jenže to bylo v první polovině 1. století po Kristu, obžerní Římané konec světa nečekali. Petronius, osočen žárlivým sokem ze spiknutí, spáchal sebevraždu. Jak dopadl Nero, víme.

Konec světa nepřišel, ale změna ano. Křesťanství.

Fellini natočil nádherný film – obrazové obžerství, jak bylo u něj zvykem – s podivuhodným koncem: jednající postavy náhle ztuhnou a jsou z nich již ne živí lidé, ale jejich obrazy namalované na kamenech. Kolem je modrá obloha netečného světla.

Někdy v letech 1910 – 1913 se, podle svědectví současníků, povalovali po Sankt Petěrburských a moskevských kavárnách intelektualizovaní floutkové, srkali šampaňské a vzdychali: "Ach, to je nuda. Už aby přišla revoluce."

Přelomové doby se vyznačují požitkářstvím, rozpadem tradičních hodnot, napětím a úzkostí. Bohatí ještě více hromadí, chudí nevědí, co s dluhy. Prudce stoupá nabídka dramatické zábavy a zcela zbytečných požitků, klesá ale koupěschopnost. Stoupá lačnost. Pletou se hodnoty – za nezbytné se považuje to, co je ve skutečnosti zcela zbytečné. Takže se na obou stranách vyhrocuje zmatenost a agresivita. Mám-li věc posuzovat podle hollywoodské produkce, nevím, jestli ti filmaři něco předjímají, programují nebo mimoděčně přivolávají. Už je těch katastrof, té krve a brutality moc, a to mám ráda detektivky.

Psychologové by možná osvětlili, jak je to s dorozumíváním u stresovaných lidí. Podle současné úrovně to vypadá, jako by se lidé omezovali jen na základní pokřiky označující jejich momentální potřebu – "sklapni!" (už je toho na mne moc; mám potřebu ticha), "kolik?" (chci víc; vyřiďme to, a padej), gratulace (přeji ti dobré, dobře jsi to udělal, ale přejděme dál, nemám čas; nechci ztrácet čas). Neděkuje se, neprosí. Nebo se lidé utíkají za clonu cizinštiny – zvedá to sebevědomí a zastírá to naše skřípnuté já do bezpečí zdánlivého úkrytu (Happy Birthday, oukej…) – anebo do povídání a esemeskování do mobilu a na FB: mluvíme, píšeme, ale nejsme vidět. Jsme v bezpečí, nikdo na nás nemůže. Jsme v noře, dobrovolné izolaci.

Mluva se rozpadá, i psaná sdělení. Potištěná látka ornamentem (látka potištěná ornamentem). Vypadá to, jako by to přišlo z angličtiny. Ale ne. Nejspíš ne. Nejspíš je to výsledek několika souběžných vlivů, drobný vedlejší efekt touhy či spíše nutnosti se prosadit v konkurenčním prostředí, bez ohledu na to, jestli to prostředí opravdu konkurenční je, či není. Učili nás, že člověk má myslet, když mluví či píše, dělat obé souběžně. Někteří to neumějí, mají myšlení rozbité – televizí, internetem, klipy, klipovitou grafikou i texty v časopisech. Vzdělání moc nedali, zato ale spěchají. Možná se s nimi v dětství nikdo moc nebavil. Ve škole se to neučí; v USA mají školní předmět diskuse, i soutěže v diskutování. Není to tak směšné, jak to vypadá. Druhou příčinou je starý známý: strach. Strach z toho, že nestihnu, neobstojím, stane se něco hrozného. Takže neuspořádaně vykřičím své, nestarám se, zda rozuměli, a jdu dál.

Mluva se rozpadá, v literatuře a filmu se rojí ságy o upírech, deníky o svém vlastním i cizím sexu a pitvání duše. To tu bylo vždycky, to pitvání duše, ale souviselo s příběhem. Nyní je většina příběhů prakticky jen o smrti. Úzkost, kterou sdílíme, si vyrábíme vlastně sami. Hrůzu z hororu přebijeme ještě větší hrůzou, a když to nestačí, vymyslíme milostný příběh s nějakou figurou ze zásvětí. Druhý, třetí, pátý díl – slastné oddalování happyendu. Jen proboha nedojít šťastného konce. Jako by v něj nikdo nedoufal. Jako bychom se báli štěstí. Že bychom nevěděli, co s ním? Nebo máme strach, že o ně přijdeme? Ale ne, budou v tom peníze, konečná hodnota. Peníze jsou zhmotnělá touha po moci; touha po moci je vnější projev strachu. Když tomu budu vládnout, a opevním se penězi, tak se mi nic nestane, ten zlý svět mi neublíží. A jsme tam, kde jsme byli. Zajímavé je, že tyhle literární počiny mívají docela dobrý jazyk a kompozici. Podle pravidel, ostatně – kdo se bojí, je úzkostný, trvá na pravidlech. Je tu jistě vliv různých škol psaní. Ale ani sebedůkladnější lekce nezastře osobnostní ladění autora. (Rozjásaný žvanil by do takové školy ani nevstoupil.)

Četla jsem první díl Harryho Pottera, ze zvědavosti, a neuniklo mi, že to bylo psáno jaksi naléhavě, pod tlakem, jako by to napsáno být mělo, dobře, ale bezradostně. S úzkostnou pečlivostí splněný úkol. Nebo zaříkání. Nebyla tam rozkoš z vyprávění. V podstatě je to velmi smutné, už od prvního dílu. Čtenáři měli na co se chytit – dobrá kompozice, bohatý děj, napínavý příběh ubližovaného chlapce, s nímž bylo možné se ztotožnit, záhady, mystéria. Nijak mě nepřekvapilo, že autorka v době, kdy začala psát, byla velmi tísněna peněžními starostmi. Popravdě řečeno: ten úspěch si přičarovala. Harry Potter – to byla ona.

Opomíjeným požadavkem magie je rovnováha. Všechno se musí vyrovnat. Dostal jsi, dej. Rowlingová podporuje charitu, zejména děti. Platí to v magii, platí to i v životě.

Hororové literární počiny mívají dobrý jazyk, ale hrůza, kterou na nás pouštějí, se přetavila a přelila se jinam: druhou stránkou úpadku, jejž provozujeme, jsou buranské veselohry. Sprostota v jednání, obrazech i činech, v mluvě; sprostota je agrese, obrana před domnělým nebezpečím. Jak jsou v hororech slova spisovná, a my se jim vyhýbáme, v buranských komediích, což už jsou téměř všechny veselohry, je sprostota snad příkazem. Zajímavé je, že do běžné mluvy vstupuje spíš ta sprostota, klesá citlivost vůči vulgaritě. "Na to se vyprdnu," zní i z pódia nějaké show. "To mě nakrklo." Původně to byla úlevná jazyková komika, muselo se tím šetřit a muselo se to umět. Nyní je to běžné. Jako by to byla obrana proti hrůzám, jakási zemitá připomínka, že jsme tu, na Zemi, a živí. Snížení pudu sebezáchovy, snaha přežít za každou cenu. Otázka je, co za to přežití považujeme – více požitků? Více hejblátek? Co ale za tu sprostotu dostaneme?

Těmi, kdo se koncem světa živí, jsou ezoterici. Je to velice výnosný artikl. Pomíjivý ale. Co budou kázat, až ten konec nastane, a co, když nepřijde? Ezoterika poznáte snadno. Neumí česky. Jejich webové stránky jsou plné chyb, věty jsou zmrzačené, pravopis i interpunkce hanebné, překlepy časté. Jistěže se tam hemží slova o vzestupu, transformaci a podobně. Na tom to stojí. Jen mi vrtá hlavou, proč tolik velkých písmen – Láska, Pravda, Nejvyšší Pravda, Nejvyšší Bytost? A tak dál. Asi nějaké posvěcení?

Velkými písmeny vyjadřujeme úctu. Proto v dopisech i e-mailech píšeme Vy, Váš, Ty, Tvůj. Nikoli v beletrii (dialogy) a v novinách. Proto Bůh – na rozdíl od božstva, které má jen malé b. Ale bohové vědí, že Bůh je jen jeden, a diví se, proč je Hašek Bůh.

Kvůli té úctě oslovujeme umělce Mistře (umělkyně jménem, Mistryně by neznělo dobře) – i když někteří to nesnášejí, ale slovy pane mistře se obracíme na řemeslníka, který má mistrovské zkoušky. Kvůli té úctě oslovujeme Pane Nováku, nikoli Pane Novák. Kvůli té úctě říkáme Pane Pospíšile, nikoli Pospíšil! Paní Novotná, nikoli Novotná, pojďte sem!

Jenže úcta není tuctové zboží, kterého jsou plné pulty. Slova láska, pravda mají svůj obsah hodný úcty, výjimečný, proč ještě ta velká písmena? Něco mi říká, že jde o přenesení anglického či německého zvyku psát v titulcích a některých textech velká začáteční písmena podstatných jmen, zkombinované s potřebou padnout na kolena a vyžebrat si tu Lásku a Pravdu. Je v tom protimluv: v takto pojednaných článcích se často mluví o tom, že jsme či budeme těmi bohy vlastně my. V konspiračních teoriích se říká, že jsme byli stvořeni jako otroci. Před kým a proč to tedy poklekáme? Stejně ale: pokud by byli ezoterici v ezoterice opravdu zběhlí, věděli by něco o Posvátnosti Slova. O tom, jaké může mít mrzačení slov a mluvy důsledky. Vždyť slovo, mám-li přijmout ezoterický výklad, je tvůrcem a nositelem existence a její podoby.

Slova, slova, slova. Tvoří svět a vztahy. Je rozdíl, řekneme-li někomu, kdo si přiskřípl prst ve dveřích, že je blbec - nebo že se to stává.

Dám asi ke konci světa, a ohledně konce světa, jednu dobrou čtenářskou radu: Lawrence Durrell (bratr toho zoologa Geralda): Temný labyrint. Vyšlo to někdy v roce 1970 nebo 1971, v nákladu na tehdejší poměry mizivém, pouhých 5 000 výtisků, a není to dlouhé. Není to přímo o konci světa a mohlo by to být asi pro dost lidí docela osvěživé, snad i poučné.