Tak jsme, zrovna na sv. Barboru, byli na krásném varhanním koncertě v kostele sv. Leopolda poblíž vídeňského Prátru. Na varhany hrál mladý chorvatský virtuos, který se po studiích ještě dovzdělává na zdejší universitě. Báječný hudební zážitek, Pachelbel, Sweelinck, Bach, Mendelssohn-Bartholdy. Před koncertem k nám promluvil pan farář, se silným slovanským akcentem a s omluvou, že v kostele je trochu zima kvůli varhanám, aby se nerozladily.

Varhany hrály krásně, ale po koncertě jsme my, posluchači, hráli všemi barvami od rudé na nose až po modrou na rukách a nohách. Kostel jsme nedokázali dost dobře zadýchat, přestože bylo vyprodáno. Při odchodu jsem zavelela, že pokud nemám lehnout se zápalem plic, musím okamžitě vypít aspoň půl litru svařáku. Hned za rohem jsme natrefili na pravou vídeňskou kavárnu, kde na dveřích inzerovali vánoční Beerenpunsch. Záchrana byla za pět minut na stole v podobě horkého, rumového punče, kde plavaly maliny, borůvky, višně. I když punč voněl úžasně, nedokázal přerazit silný tabákový odér, kterým je tady načichlá každá dobře zavedená kavárna. Než jsem dopila, stačili jsme i my pěkně „provonět“, jak punčem, tak taky tabákem.

Zatímco já jsem nabírala ztracenou energii, manželovi se najednou rozsvítilo, že si v kostele při aplausu za sebe odložil nejen jemu drahé kožené rukavice a deštník - a že je nemá! Honem do kouřem čpících kabátů a běžet za roh do kostela, poprosit o zapomenuté věci! Kostel byl samozřejmě zamknutý, ale při odchodu z koncertu jsme si nemohli nevšimnout, že pan farář vítal před farou, hned vedle kostela, nefalšovaného Mikuláše v bílé říze a vousech. Trochu nás to zmátlo, jestli náhodou už není večer pátého. Fara byla skutečně osvětlená a otevřená a při vstupu jsme z prvního patra slyšeli, jak Mikuláš a celý sbor nacvičuje na zítřejší mši. Manžel se jal dole klepat asi na troje dveře a z jedněch vyšel sám pan farář, kterému jsme vysvětlili náš problém. Nejdřív se divně díval, což určitě zavinil kavárenský odér smíchaný s vůní punče, linoucí se z našich kabátů, ale potom vzal ochotně klíče a s osvobozujícím dotazem, odkud pocházíme, zda z Chorvatska, jako on, jsme šli znovu otevírat kostel. Fungovalo to jako tresor. Asi dest minut musel sluha boží, kvůli rukavicím manžela, přemlouvat bezpečnostní zařízení a pak rozsvítit celý kostel. Během té doby jsme všichni, s východoevropským přízvukem, v němčině nenuceně konverzovali na téma našeho příchodu do zaslíbené Vídně. Rukavice ležely na místě, kde je muž zanechal, jen byly ještě ztuhlejší než my při odchodu z kostela. Poděkovali jsme ochotnému panu faráři a utíkali do metra, kde si manžel vzpomněl, že prospekty, které si z koncertů pečlivě schovává, nechal na stole v již zmiňované prokouřené vídeňské kavárně.

A bude jistě hůř! Za dva roky počítáme po osmnácti letech s návratem do rodných Čech. Určitě si občas na nějaký ten koncert sem do Vídně zajedeme, stojí to za to! Jestli se ale pro zapomenuté věci budeme vracet až z Krkonoš, budeme muset mít hodně v nohách, když v hlavě po šedesátce stále jen ubývá….