Už to tak bývá, že když se člověk vrátí z nějaké cesty, nahromadí se mu doma úkoly. Mně občas taky nové knížky - už jsem psala o podezření, že když nejsme doma, rozmnožují se samovolně, ale tentokrát se rozmnožily tak, že je přinesla pošta. První byl Cyrilometodějský kalendář na příští rok, v němž je hned na začátku krásný soubor obrázků Juliany Jirousové. Obrázky znám a moc se mi líbí - ale hlavně mi to připomnělo, že Julianě bylo 17. září sedmdesát a že jí musím pogratulovat a popřát hodně zdraví - což tímto činím. Skutečně mě potěšilo, že si na ni v Katolickém týdeníku vzpomněli a zprostředkovali potěšení z jejích obrázků čtenářům.

Další knížka byla taky z Katolického nakladatelství: jmenuje se Strach buší na dveře, napsala ji Marie Šulcová a je to novela. Beletrii jsem nečetla už dávno, ale tuhle jsem zhltla: je to totiž příběh zvláštního druhu. Vypráví o knězi, který se za komunistického režimu propůjčil ke spolupráci se Státní bezpečností. Autorka vypravuje, jak kněz Lánský oživil svěřenou farnost, jak ho mládež milovala i jak byl celkově oblíbený. Je to ovšem příběh skutečný, příběh kněze Aloise Kánského, který se - stejně jako jeho obraz v novele - za svou spolupráci s StB omluvil a prohlásil, že to bylo jeho selhání. Učinil tak ovšem až poté, co bylo jeho jméno zveřejněno... Řekl také, že nikomu neublížil, ať se přihlásí ten, komu případně ublížil. V tom je ale háček: nikdo totiž nemohl vědět, zda někomu neublížil sebenevinnější informací, kterou řekl, aniž by tušil, že je zneužitelná.

Pročetla jsem několik zachovaných svazků bývalých spolupracovníků, a je to nepěkné čtení. Jen jednou jsem ale narazila na to, že ten někdejší spolupracovník byl prostě zlý člověk, který chtěl poškodit lidi, které neměl rád. Jinak to byli vesměs nešťastníci, kteří se kroutili, jak uměli, aby projevili před estébáky ochotu spolupracovat, ale aby zároveň neřekli něco, co by poškodilo lidi, o kterých mluvili. Lidské příběhy jsou složité a často se v nich najde něco, co se dá využít k vydírání. Překvapilo mne, kolik lidí je vydíratelných, i když na tom není nic moc nového, je to technika prastará. Když autorka vede čtenáře příběhem, jakých bylo nemálo, nezbývá, než si udělat úsudek: věci nejsou tak jednoduché, jak se na první pohled mohou zdát. Je těžké se vcítit do postavy kněze, podvádějícího lidi, kteří mu důvěřují - ale je to užitečné. Čtenář se chtě nechtě musí vžít do situace, ve které většina lidí nebyla, a uvažovat, jak by se v ní zachoval sám.

Třetí knížka má prostý název, Hever a vazelína, a jejím autorem je Miroslav Skalický zvaný Skalák. Jsou to jeho básně a především texty písní. Skalákovy texty z "nové doby" po roce 2000 se mi moc nelíbily - měla bych se nad sebou asi zamyslet, protože ty dávné velmi přesně postihovaly, co mi na té době a jejich protagonistech vadilo. Že by se Skalák tentokrát mýlil? Nebo se mýlím já? Narazila jsem tam ale taky na básničku, kterou jsem odjakživa milovala: Sbohem, matrace. Už musím do práce.

LN, 20.9.2013