Poznal jsem orientální krajinu, ve které byla na jedné straně neúrodná poušť, na níž bylo jen akáciové trní pro velbloudy, a kousek dál se třpytila zakázaná hladina životadajného jezera. Obyvatelé vyschlého úhoru třeli bídu s nouzí, zatímco jejich sousedé si žili blaze v bohaté oáze.

Pak se chudáci vzbouřili, zvedli stavidla a svoji polopoušť zalili blahodárnou vodou. Byli však příliš žízniví a chtiví, mysleli si, že čím víc vody, tím líp. Když se přesvědčili, že všeho moc škodí, bylo pozdě. Prudký proud jim odplavil i to málo půdy, které jim ještě zbylo. A tam, kde vyprahlá zemina zůstala, se začaly vysázené rostliny a stromy dusit bahnem a pomalu hnít...

Toto povídání není jen metafora či biblické podobenství. Bohužel. I my jsme žili příliš dlouho střídmě na okoralé zemi a závistivě se dívali k sousedům, u nichž bylo úrodné vláhy až až. Pak se i u nás stavidla zvedla, chvíli jsme se opájeli hašením žízně, až přišlo vystřizlívění a místo žírných lánů se dnes těžce potýkáme s bažinami potrhle tržní země, jež si vždy potrpěla na nějakého toho big brothera a v níž jsou nejsledovanější jihoamerické televovely, nejčtenější je bulvár s celebritami na jedno použití a romány pro dívky od grafomana s psací normou dvaceti stránek za den.

Nikdy jsem nesnášel náměstí ucpaná zpocenými fanatiky, skandujícími: Alláhu, Alláhu, Duce, Duce, Češi, Češi a nesoucími na ramenou někoho jen proto, že se chtěl s mučednickou vidinou ráje nechat roztrhat dynamitem v plném školním autobuse, nebo že dokázal nejlíp ze všech dopravit klackem kus pryže do klece zapuštěné v ledu.

Vždycky jsem proto věřil, že jen skromnost je výsadou skutečných mistrů. Kdy naposled uspořádal dav s pěnou u úst ovace chirurgům, kteří transplantovali pacientovi najednou srdce, ledvinu i játra za roční plat rovnající se týdenní mzdě oštulpnovaného negramoty v kopačkách?

Nikdy jsem nepřišel na chuť ani švejkovinám komunarda Haška. Jednou svojí postavou mě však tento komisař Říjnové revoluce nadchl. Byl jí obecní imbecil a spolupracovník tajné rakousko-uherské policie, na něhož všichni volali: Pepku, vyskoč a zameč!

A Pepek, vedený v seznamech císařských agentů pod krycím jménem Josef Vyskočil, vyskočil a mečel jak na lesy. Když jsem pak slyšel pivní dav skandovat a hulákat: ,,Kdo neskáče, není Čech!”, pochopil jsem čecháčkovské geny i bolševika Haška a byl jsem rád, že pocházím z Valašska.

Svět pouličních křiklounů je pro mě zkrátka jen virtuální realita filmového tajfunu z obřího větráku. To skutečné a jedinečné vytvářejí neznámí stvořitelé, bez nichž by se všude producírovali jen paňácové v dresech kupčíků a pouťoví kejklíři se světskou slávou, polní trávou. Nesnáším světla ramp nandrolonových svalovců a vykrádačů cizích myšlenek, žijících na dluh a vrub ostatních.

Bůh asi příliš plýtval, když stvořil tolik zbytečných lidí, jimž se v nastalém chaosu dostala do rukou stavidla nádrže s vzácnou vodou svobody. Nenastal už čas opravit protrženou hráz anarchie a začít vysoušet to naše české bahno...?

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz