Minulou sobotu jsem v kavárně Nad přístavem zastihl pana Štajnfesta, jak sedí na svém oblíbeném místě - u okna s výhledem na řeku, stolek pro dva, vídeňská káva. Starý pán si četl v místním týdeníku a měl na tváři téměř nepostřehnutelný úsměv, o kterém vím, že je předzvěstí nějaké naší zajímavé, přátelské rozmluvy. Přicházím přesně, stačí zdvořile pozdravit, přisednout, objednat si u servírky taky něco k pití a chvilku počkat.

Pan Štajnfest odložil noviny, stiskli jsme si ruce a popřáli si do nového roku pevné zdraví. Optal jsem se, co čte tak rozveselujícího. Ujistil mě, že nic.

"Co tedy vyvolalo váš úsměv, pane profesore?"

Otočil ke mně týdeník a ukázal na dlouhý článek. Financování kultury v našem kraji? Co může být na takovém tématu úsměvného, to věru nevím, zvláště dnes, na začátku ledna, leta páně dva tisíce dvanáct.

"Autor," upozornil mě pan Štajnfest.

Aha, nevšiml jsem si: Josef Nezbedný. Žádného Pepu Nezbedného neznám. Neobvyklé příjmení, že ano?

"Já ho znám dobře, připravoval jsem ho před několika lety k maturitě. Musíte si jeho jméno přečíst pořádně," nabádal mě.

Podíval jsem se - a taky jsem se dal do smíchu. Pisatelem textu byl Josef Nezbedný, Bc. - krajský zastupitel, předseda výboru pro kulturu.

"Nedávno jsem Pepíka - tedy pana Nezbedného - potkal a gratuloval mu k volebnímu úspěchu," rozpovídal se pan Štajnfest. "Málem jsem ho nepoznal - místo dřívějších dlouhých dredů měl hlavu dohola, namísto tehdejšího zkroušeného, tichého studenta stál přede mnou hlučný chlapík, který se rád poslouchá. Pochlubil se, že končí studium na vysoké škole, že dostane diplom na titul bakalář, a podal mi svou vizitku, na které si už předem nechal vytisknout za svým příjmením tu bakalářskou zkratku. Zavtipkoval jsem, že by snad měl zkratku Bc. vynechávat, protože si lidi z jeho jména budou dělat legraci. Nepochopil, o jaké legraci mluvím, na co ho chci upozornit. Zato já jsem pochopil," dodal pan Štajnfest, "vždyť ten populární film režiséra Vávry, se Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli, měl premiéru rok po skončení druhé světové války! - Možná ani dnešní ministryně kultury o tom filmu neví."

Přisvědčil jsem, za pětašedesát let upadly do moře zapomnění spousty filmů, mezi nimi Nezbedný bakalář jako jedna z blyštivých kapek.

© Petr Kersch, Děčín, leden 2012