K častým cestám z českého západu do hlavního města využíváme s manželkou služeb dopravní společnosti, která nám imponuje nejen příznivými cenami, ale také nadstandardním servisem. Teplé nápoje, noviny a časopisy zdarma, půllitrové PET láhve za babku. Během jízdy stihnou promítnout jeden celovečerní film; nezaujme-li, je možné ve sluchátkách poslouchat muziku dle libosti. K dokonalému komfortu patří příjemně vystupující mladé stevardky, právě tak jako fungující klimatizace a WC. Prostředí srovnatelné s palubou letadla.

Jízda někdejší sudetskou a posléze středočeskou krajinou, zbarvenou sluncem a dokreslenou babím létem, probíhala nerušeně ba nudně, když jsem si náhle všiml úkazu, který je možné spatřit jednou za tucet uherských let. Na obrazovce běžel muzikálově se tvářící starší český film pro mladší pamětníky Jen ho nechte, ať se bojí (1978). V okamžiku, kdy přišla na řadu sekvence, v níž je dobře patrná českokrumlovská zámecká věž, moje žena, prohlížející si na vedlejším sedadle jakýsi časopis o turistice, nalistovala stránku se stejným snímkem. Nahlédl jsem jí přes rameno a upozornil na neuvěřitelnou shodu.

„Není to úžasné?“ domáhal jsem se souhlasu. „Stejný obrázek v časopise i na monitoru přehrávače. To znamená, že dnes budeme mít šťastný den.“ Ani nevím, proč jsem takovou iracionalitu vypustil z úst. Zanedlouho se však ukázalo, že mé optimistické plácnutí do vody tak docela od věci zase nebylo. Objednal jsem si totiž lahůdku, vynikající sušené maso připravované podle indiánské receptury. S dovětkem pro stevardku: „Jaké nahrábnete, takové přineste.“ (Pro neobeznámené: v autobuse nabízejí sušené maso vepřové, hovězí, kuřecí a krůtí.) Palubní hosteska byla do půl minuty zpět a také s dovětkem: „Našla jsem poslední dvě balení.“ „Vidíš,“ obrátil jsem se vítězoslavně na ženu, „opravdu máme štěstí.“

A měli jsme ho i odpoledne při nákupu tanku. Tedy - modelu tanku. Jmenovitě izraelské Merkavy řady III. Na internetu jsem se dočetl, že kdesi v Lužické ulici na Vinohradech je prodejna časopisů zaměřených na popis bojových vozidel doplněných kvalitní zmenšeninou. Od té chvíle jsem věděl, že Merkava III, v minulém desetiletí nejlepší tank na světě, musí zdobit můj psací stůl. První kroky poté, co jsme se ubytovali, vedly proto za tímto zázrakem armádní techniky. Jenomže …

Prošli jsme Lužickou tam a zpět a po prodejně vojenských časopisů nikde ani stopy. Nezbývalo než zeptat se místních. „Bydlím tady celý život,“ zvěstovala mi Jobovu zprávu žena kolem pětašedesátky, „ale o něčem takovém jsem nikdy neslyšela. To bych musela vědět.“ A její spolubesedník na chodníku, o generaci mladší, přisvědčil: „Něčeho takového bych si musel všimnout.“ Odcházel jsem s pocitem dítěte, kterému na pískovišti sebrali nemilejší hračku.

Pak osvícený mozek přišel na pomoc zdrcené duši. Spásný nápad velel jít od domu k domu a u vchodových dveří pročítat desítky jmenovek na zvoncích. Dělejte ale něco takového v přítomnosti manželky, která ťukáním ukazováčku do vlastního čela dává najevo, co si o tom všem myslí. Na druhou stranu ale, vzdát se Merkavy tak snadno? Začal jsem tedy číst a hledat, hledat a číst – až konečně u jedněch dveří mi bylo dopřáno zvolat: Heuréka! Před zraky kolemjdoucích dokonale utajená prodejna se nachází v útrobách starého činžovního domu. Proč tomu tak je, jsem samou radostí nezkoumal. Jelikož se ale jedná také o zasilatelskou službu, zase to tolik nevadí. Podstatné v tu chvíli bylo, že jsem ji našel a příslušné číslo s modelem Merkavy měli na skladě. Jak říkám - štěstí.

Máte-li ho sami, můžete jím snadno obdarovat druhé. Stalo se o pár hodin později. Seděli jsme v předzahrádce jedné vršovické pizzerie a nechali si přinést těstoviny (2 x 115 Kč) a dvě dvanáctky (2 x 50 Kč). Když se přiblížil čas odchodu za povinnostmi, objednal jsem placení. Nejsem kdovíjaký matematik, ale i bez kalkulátoru mi vycházelo, že oběd nás vyjde na něco kolem tří stovek. Jaké bylo mé překvapení, když servírka hlásila: „Tak to máme za padesát korun.“

Nabídka ke zneužití situace jako vystřižená z učebnice Tunelování stokrát jinak. Jistě, bylo možné říci velkoryse „Šedesát“ – a rychle zmizet. Co na to ale svědomí? Co proklamované zásady, co osobní čest? Může si člověk, hlásící se veřejně ke konzervatismu, k jehož stavebním kamenům patří vedle svobody také ctnost, něco takového dovolit? Stojí zisk 250 korun za zradu sebe sama? Že nás v té restauraci neznají? Má snad být zneužití situace mým příspěvkem k nápravě toho, co v této zemi tak citelně postrádám, totiž etickou dimenzi kapitalismu?

„To musí být víc,“ obracím se k atraktivní servírce, „my jsme měli ještě jídlo.“ Zakrátko je zpět i s vysvětlením. Kdosi z obsluhujícího personálu zaměnil účtenky.

Koho právě teď napadlo, že bych si měl na viditelné místo nechat vytetovat „topolánkovský“ slogan Jsem starej vůl, nechť se zamyslí nad tím, zda je v obchodním styku morálně přijatelné zneužít prosté lidské chyby partnera. A jestli v takovém světě chce žít. Já ne. Hospodští rozumbradové by jistě namítli, že navštívená pizzerie by kvůli dvě stě padesáti korunám na buben nepřišla a na adresu jejích majitelů by nejspíš pronesli něco peprného o zlodějských podnikatelích. Bez jediného důkazu, jen tak od piva. Podívejme se na celou věc z druhé strany: co bych měl do tohoto článku pak napsat? Jaký jsem „hrdina“, když se mi podařilo okrást někoho, s jehož službou jsem byl navýsost spokojen?

Před večeří se vydávám do Havlíčkových sadů. Natrhat mlíčí pro nejmladšího člena rodiny, želvu, které kromě odborného označení náleží přídomek nenasytná. U zídky nad hnědnoucím vinohradem se naskýtá impozantní pohled na pankrácké panoráma. Dotek paprsků zapadajícího slunce vyvolává kacířskou myšlenku. Nemají nakonec zastupitelé ODS pravdu, když říkají, že Kaplického blob by se hodil právě sem? Mezi kvádry pražských „mrakodrapů“? Opájím se tou podvečerní krásou a zkouším představit si mezi výškovými budovami novou Národní knihovnu. Bezpochyby by svojí jedinečností tuto část metropole ozvláštnila. Jenomže na toto místo prostě nepatří. Kaplického dílo bylo koncipováno pro Špejchar, postaveno tedy může být pouze tam. Nikde jinde. Je to jako v tenise. Jestliže se dohodneme, že nejlepší hráč v žebříčku ATP bude ve Wimbledonu nasazen jako číslo 1, nelze mu tuto pozici upřít jenom proto, že jeho dres má neobvyklou barvu a účes hráče se nezamlouvá několika funkcionářům. Současné chování pražských zastupitelů za ODS vůči Kaplického vítěznému dílu nemá bohužel do tohoto příkladu daleko. Patrně nejsem sám, koho by zajímalo, kolik „antiblobovských“ občanskodemokratických odvážlivců by se našlo v případě, že by prezident Klaus návrh nového architektonického řešení Národní knihovny s nadšením podpořil.

Pohled na Pankrác však vyvolává ještě jednu asociaci. Dne 16. října začal v hlavním městě proces s prokurátorkou Brožovou-Polednovou. Jednou z těch, kdo se v 50. letech ochotně podíleli na diktátorským režimem organizovaném psychickém a fyzickém utrpení nevinných lidí. Utrpení doslova do posledního dechu. Už jsem kdesi napsal, že morálně se Brožová-Polednová odsoudila sama, o její vině z hlediska zákona a následném trestu nechť rozhodne soud. Potvrdí-li se prosakující svědectví, že to byl její hlas, který měl na pankráckém dvoře smrti říci, aby Miladě Horákové nebyl na šibenici zlomen vaz, ale požadoval, aby se ve smyčce trýznivě dusila, pak je naší povinností říci jasně a nahlas: Paní Brožová-Polednová, jste hnusná komunistická bestie. Aktivně přispět k odsouzení člověka bez viny ke ztrátě života a do posledního okamžiku ho nechat mučit může jenom člověk zvráceného charakteru. Zvráceného stejně jako ideologie, které tak oddaně sloužil.

Vracel jsem se s pytlíkem plným mlíčí a pankráckou siluetou za zády a najednou jsem si nebyl jist, zda by mi vadilo, kdyby soud tu starou ženu z Plně, kdysi však mladou, snad půvabnou a ze všeho nejvíc snaživou soudružku prokurátorku, odsoudil do vězení.

Pak se staré Vršovice ponořily do tmy a já před spaním přemýšlel o tom, jestli si Brožová-Polednová, ten zloduch v ženské podobě, zaslouží vůbec nějaké slitování. Co myslíte?

Stejskal.estranky.cz