Stydlivě a s velikou bázní sahám po titulku, který je pro mě už navždy nerozlučně spojen s Vaculíkovými fejetony – kolik krásy a moudrosti, kolik laskavého i břitkého humoru z nich ke mně dodnes promlouvá, kdykoliv si otevřu některou z jeho sbírek! A opravdu si tím nechci přihřívat svou polívčičku na plotně toho velikána, tím méně se snad troufale počítat k jeho pokračovatelům, ač vidět je jich pohříchu jako šafránu! I on sám si dost často uvědomoval svou takříkajíc donkichotskou osamocenost a z jeho psaní vanul pak smutek nad nepolepšitelným lidským pokolením, které se nedokáže poučit nejen z chyb cizích, ale ani ze svých vlastních. Byl to i smutek nad bezmocností spisova tele, který proti lidské hlouposti a bezohlednosti nemá jinou zbraň než svoje pero, vlastně svůj psací stroj. Toho se však držel zuby nehty, pohrdaje všemi písařskými vychytávkami textových editorů. Zapsal se tím do historie jako poslední Mohykán, od kterého redakce Lidovek brala jeho články na papíře místo na obligátní disketě.

Proč jsem si tedy půjčil ten jarní nadpis právě od něho? Především z nostalgie, nač to zapírat: na tohle téma už nám nikdy nic nenapíše, ani na žádné jiné, bohužel. A zároveň taky proto, abychom na něj nezapomněli. Vždyť „pražské jaro“ 1968, ten první pokus o demontáž bolševické totality a znovunastolení demokracie v srdci Evropy, odstartoval svým projevem na sjezdu spisovatelů předchozího léta právě on! Ani brežněvovská srpnová invaze ani následující dvacetiletá husákovská „normalizace“ nedokázaly už z národa docela vymazat ten opojný pocit svobody, byť trvala tak krátce. Charta 77 i Listopad 89 měly už pak na co navazovat.

Pan Ludvík, budiž mu země lehkou, nesdílel mé nadšení pro internet. Měl zakořeněný odpor k „drátům vedoucím do jeho doupěte“, neboť – jak pravíval – čím víc jich je, tím víc rozkazů mu může být sděleno. Jeho výhrady k mediálním technickým vymoženostem jsem naprosto chápal – konečně, i na tom staromódním psacím stroji dokázal napsat věci jako málokdo jiný, čítávám je s potěšením stále znovu a jeho hlas, spravedlivě až prorocky hartusivý, mi v dnešní publicistice nesmírně chybí. Myslím však, že chápal mou nechuť kupovat papír potištěný z devadesáti procent něčím, co mě ani trochu nezajímá. Zajisté, i v internetových novinách se vyskytuje balast a otravně blikající inzerce, ale tam se to dá, alespoň u těch inteligentnějších prohlížečů, vypnout nebo přinejmenším omezit. (Proto taky nemají u mě šanci prohlížeče Microsoftu a držím se staré dobré Opery.)

Zato odpor k televizi měli jsme společný, k té řvavě agresivní reklamě v ní stejně jako kolem dálnic, kde pro samý billboardel není už ani vidět krajinu. Bylo mi ho skoro líto, že se nechal doběhnout přáteli, kteří mu televizor nakonec věnovali, takže ho nemohl dobře odmítnout, i když tušil, že je to dar danajský. Nu, jsem rád, že z mých známých nikdo takový poťouchlý nápad neměl a že se mi žádný televizní svinčík v našem domě neroztahuje. Dobré a zajímavé pořady si nakonec na internetu najdu sám, a to v době, která vyhovuje mně.

Jaro je tady a s ním nová prezidentská kampaň. Protože nic lepšího než pan Ludvík k tomu už napsat nedokážu, tož si jen připomeňme: volit se má podle svědomí, ne podle politické kalkulačky. A kdo ať už z pohodlnosti nebo rezignace volit nejde, ať se potom nediví a nadává jen sobě.