Jako devětatřicetiletý zralý muž, zkušený novinář, oblíbený fejetonista a scestovalý pozorovatel cizích i domácích mravů navštívil Jan Neruda v roce 1873 vídeňskou Světovou výstavu. Japonský soubor pavilonů ho zaujal nejdřív. Nebyl patrně ještě úplně doinstalován a tak Neruda zastihl japonské řemeslníky v činorodé práci. Postřehl jejich pracovitost a odbornou způsobilost a nezaváhal o tom napsat obdivné poznámky.

Pracovat umějí! Ještě líp než pracovníci evropští... Měli by na výstavě hned zase něco začít pracovat, jejich práce je jedním z nejzajímavějších objektů výstavních.

V samotném Japonsku Neruda nebyl a Japanec byl pro něj hotovým zjevením. Líčil je jako lidi zakrslé, jejich těla není vidět, jejich krok není slyšet, spatříš-li něco, jsou to oči - chytré, lesklé, usmívající se. Povšiml si také stavebního stylu japonského obytného domu a přidružené zahrady se zázračnými bonsaji. Nízkost a lehkost stavebních konstrukcí chrání před nebezpečím ze zemětřesení - vysvětlovali Nerudovi. Cedrového dříví je v japonských hájích dost (víc než v Čechách smrkového), bambusu taky (od země roste rychle, půl stopy za jediný den), papír v Japanu zhotovovali už běžně v dobách, kdy taliánští mniši psali ještě na pergamen)... Před zloději, tvrdili Japanci Nerudovi, ochraňuje neuprositelný trest smrti... Avšak požár! - pokračovali - před požárem máme strach největší. Japonské hasičství je organizováno nejlíp na světě.

Ve všem byli v historii dál než my - počítá Neruda na prstech. Když jsme tady měli prehistorickou dobu, tam sedlák večeřel rejži, oblékal se do bavlněné košile a srkal čaj. Měli krásný porcelán, nepřekonatelnými laky pokrývali dřevěné i kožené výrobky, ženy se halily do hedvábí... Ano, půjčili si mnohé vynálezy od starých čínských mistrů, ale uzpůsobili tu kulturu po svém. Neruda se dozvěděl zajímavé věci! Chce-li se Japanec přestěhovat do jiné obce, musí přinést od všech svých sousedů vysvědčení zachovalosti. Jestliže některý vlastník zanedbává svůj pozemek déle jak jediný rok, pozemek propadne obci. A pravidlům slušnosti se učí školáci v Japonsku povinně! V tomto místě při četbě Nerudových řádků zaslechneme, jak Mistr si povzdychl...

Není divu, že Nerudovi se na Světové výstavě Vídeň 1873 životní směřování Japanců zamlouvalo a že do svého zápisníku poznamenal: Nechce se mi od těch lidí! Hledím jim vždy hloub do oka, až mou mysl záchvěv jímá. Jsou mě jednou z největších hádanek, jaká se může z dějin i z nynějšího soužití lidstva namanout...

Ach, milý Jene, básníku Písní kosmických! Nemají tvoji gnómové, jak jsi své Japance nazýval, čisté svědomí. Mnoho ze své slibné kultury prošustrovali. Nemohls ve svých baladách či v povídkách předvídat nějakého Hitlera, za kterého nacisti utvořili z Německa, Itálie a Japonska smutně proslulou Osu. My tady si pamatujeme: Mandžukuo, Pearl Harbor, kamikadze... Dlouhý černý seznam!

Jan Neruda mi zahrozil z literárního Olympu: Trpěli snad synové a vnuci mých Japanců málo? Hirošima? Nagasaki? Sendai! Fukušima!

© Petr Kersch, Děčín, březen 2011