Středoevropský sociální systém fungoval před 101 úplně jinak, než bychom si tipnuli. Přečtěte si příběh z roku 1914 o lidskosti, obětavosti a neokázalém a vřelém darování téměř ztraceného života vídeňskými lékaři moravské holčičce.

Média dnes ochotně zprostředkovávají sdělení mnohých českých politiků a lékařů o tom, že špičková léčba nemůže být přístupná všem českým občanům všech kategorií, a tlumočí jejich názor, že jedině a právě tak je to správné. Přečtěte si příběh o lidskosti, obětavosti a neokázalém a vřelém darování téměř ztraceného života vídeňskými lékaři moravské holčičce, který se stal před 101 lety a několika dny.

Psal se rok 1914 a tehdy šlo o skutečně špičkovou a málo přístupnou léčbu té doby, které se domohlo čtyřleté dítě naprosto bezvýznamných a nemajetných lidí z chudého kraje. Je to příběh skromný a propastně mediálně nezajímavý oproti dnešnímu stylu kolosálního mediálního líčení světu, jak v některé nemocnici, třeba v Praze přijmou malého černouška a odléčí ho za nepředstavitelnou sumu včetně pohostinnosti i pro jeho rodiče. Samozřejmě celá rodina přiletí elegantně letadlem. Transport v mém příběhu obstaraly koňské povozy a vlak.

Moji babičku, tehdy čtyřleté dítě rodičů pocházejících z vesnických poměrů kraje šumperských čarodějnic, konkrétně z malé osady Sudkov, pokousal pes infikovaný vzteklinou. Pokousání nebylo tak devastující, jako byl jistý ortel smrti pro pokousané děvčátko, pokud se nesežene lék proti vzteklině. Kde ho ale vzít? V Sudkově nebyl, na Moravě nebyl, ani v Praze tenkrát nebyl k mání. Měli ho k dispozici lékaři až v daleké Vídni.

Před sto lety sice svět nepropojovala agresivní média, ale i tak se stalo, že informace se přenesly dostatečně rychle a vídeňská nemocnice včas přijala moravské děvčátko na léčení. Děvčátko samozřejmě neumělo ani slovo německy, tam zase nikdo nemluvil česky, navíc rodiče museli doma pečovat o hospodářství. A tak v té době, kdy žádní klauni neobráželi dětské nemocniční pokoje, neexistovaly elektronické slovníky, ani telefon se nedal použít na lince Vídeň–Sudkov, děvčátko jako sirotek a zároveň malá rarita nejprve bojovalo o život a později se uzdravovalo za zájmu místní veřejnosti.

Vlastně děvčátko ani neleželo na dětském oddělení, tak to tenkrát nechodilo. Jednoduše se léčilo spolu s dospělými. Ti s ním komunikovali, jak se dalo, oblíbili si ho, naučili je velmi slušné základy němčiny, se kterými spokojeně moje babička vydržela po celý svůj život. A samozřejmě moře návštěvníků pozdravilo nejen své známé nemocné, ale i moravské děvčátko, zotavující se z poněkud hrůzostrašné nemoci díky zatím novému, vzácnému a hodně diskutovanému léku. Protože svět si tehdy ještě nepodmanila značka Disney, k pozdravu tenkrát mnozí darovali děvčátku nějaký drobný penízek.

Tak se po týdnech náročného a prý tehdy velmi nepříjemného léčení uzdravená holčička vrátila z daleké velké Vídně domů do Sudkova, do kraje šumperských čarodějnic. Přivezla si mnoho pěkných zážitků a vzpomínek na celý život, znalost němčiny a pytlík drobných mincí, před čtvrt stoletím bychom řekli valut a na hranicích jí je sebrali a dnes by ani žádné penízky pro štěstí nedostala. Takové byly časy před 101 lety, kdy středoevropský sociální systém fungoval úplně jinak, než bychom si tipnuli dnes.

Převzato z JanaSimonova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky (její další blog: Blog.digizone.cz/simonova)