Seděl jsem v pozdním odpoledni u svého prvního piva v příjemné libeňské hospůdce U Jarolímků, když se tam překvapivě objevil můj kamarád Zdeněk. Už je mu téměř šedesát, ale nedávno se znovu oženil. Zamiloval se jako malý kluk a se svou manželkou Boženkou prožívají hezké chvíle. Jen sem, do hospůdky, přestal chodit nebo se tu zastavil narychlo jen na jedno vstoje. Několikrát se mi ho podařilo zadržet alespoň na jedno vsedě, takže jsem se mohl dovědět pár informací ze zákulisí jeho nové rodiny.

"Víš, Boženka je děsně milá a hodná holka," pochvaloval si svou padesátiletou novomanželku. "Je děsně citlivá a velmi snadno se dojímá. Prozradila to na sebe hned na začátku, když se mne zeptala, jestli mi nebude vadit, že je ´plačka dojímačka´."

Zakroutil jsem nechápavě hlavou.

"No, ona má ráda ty různé telenovely a dívá se na ně vždy s nejméně dvěma kapesníky v ruce. A často jí to ani nestačí. Jednou se mě zeptala, jak to je možné, že já se viditelně nedojímám, i když jsem, jak zjistila, taky citlivka. Na to jsem jí sdělil, že my, drsňáci, to v sobě umíme utlumit. Že bulíme pouze uvnitř.

Na to mi řekla, že je to škoda, protože společné dojetí ona považuje za jasný důkaz vrcholného souznění duší.

Jednou se vrátila z práce o trochu později a jako puma vletěla do obýváku, kde již běžela její oblíbená telenovela. Já jsem shodou okolností stál právě čelem k obrazovce. Když jsem se k ní otočil, tak spráskla ruce a jásavě zvolala ´Ono mi to tu brečí!´ a vrhla se na mne pokrývajíc mou tvář nadšenými polibky. Pak mi svým malým kapesníčkem osušila tvář vlhkou od mých slz a jejích polibků. Poté se na mne podívala mimořádně laskavým pohledem a řekla: ´Vidím, že jsi rozrušený… Nechceš si zajít do hospůdky na pivko?´ Souhlasně jsem kývl hlavou. Ona mi ještě otřela jednu zbývající slzičku a uvelebila se v křesle.

Já jsem ještě zašel do kuchyně, kde jsem těsně před tím najemno dokrájel šest cibulí do guláše. Kastrůlek jsem přikryl pokličkou a schoval do chladničky."

Tuhle příhodu mi Zdeněk vyprávěl při našem posledním setkání.

"Tak co," obrátil jsem se na něj, "dnes na jedno nebo na víc?"

"Je to dobrý – na víc!"

"Jak je to možný?" podivil jsem se.

"Už je ze mne taky profesionální plačka-dojímačka."

"Neuvěřitelné, jak si to mohl dokázat, změnit se tak snadno z drsňáka na ciťáka?"

"Jednoduše," odpověděl, nadzvedl se a ze své kapsy vyndal malý mikrotenový pytlíček s nasekanou cibulkou. Otevřel ho, pozvedl k očím a zaslzel.

"Na, dej si taky," podal mi ho s gestem, kterým se obvykle podávají láhve s dobrým pitím. Ale protože kamarádům se neodmlouvá, zavdal jsem si taky. A tak se stalo, že v hospůdce U Jarolímků seděli u piva dva staří chlapi a viditelně společně plakali. Štěstím…