„A jak si představuješ toho Pámbucha?“

„Babička říká, že je ve všem a všechno vidí. Někdy vypadá jako pták, jindy jako motýl…“

„Otázka je, jestli je,“ vloží se do debaty nejstarší Vojta.

„Určitě je,“ nepochybuje benjamínek Šimon, protože věří na Ježíška. „Kdyby nebyl, kdo by nám asi dneska večer přinesl dárky, ty troubo?!“

Táta se shovívavě usměje: „Možná je vesmír velké akvárium, do kterého koukají zvenčí všelijací Pámbuchové a sledují, jestli nezlobíš.“

„A odkud asi koukají, když je vesmír nekonečný?!“ namítne věčný filozof, osmiletý Jirka. „Jako z toho nekonečna, jo?! Nebo z černý díry?!“

„Co je v černý díře?“

„Je to tam bílý,“ míní Jiřík.

„Bílá černá díra!“ zašklebí se počínající puberťák Vojta. „Blbost!“

„Počkej!“ brání se Jirka. „Když oheň něco spálí na popel, z velké věci je pak jen pár zrnek prachu. Každá planeta se v černé díře roztříští na kusy. Všechno je tam pak bílý jako dým. Vlastně stříbrný. Stříbrný saze nebo vločky…“ Prohrabuje nohou sněhové závěje na ulici.

„Tak to není,“ říká Vojta. „Černá díra je absolutní nic. Žádnej Bůh, co z ní kouká, neexistuje.“

„Pámbuch existuje a vy jste blbí,“ řekne popuzený Šimůnek.

„Přestaň!“ okřikne nejmladšího bratra Vojta, zatímco Jiřík rozvíjí dál své teorie: „Spíš svět neexistuje… Pámbu si nás jen vymýšlí.“

„Jako že nejsem? Že jsem jen vymyšlenej?“ diví se nejmenší Šimon.

„Kdyby ses teď nadzvukovou rychlostí otočil, zjistil bys, že za tebou vůbec nic není, že to tam ten Pámbu ještě nestačil dát.“

„To teda ne!“ naštve se předškolák a kopne do Jirky. „Ty seš vymyšlenej!“ Pak se bleskurychle zatočí, aby existenci světa ze všech stran prověřil, a když zjistí, že Vojta stále stojí tam, kde byl, dá pěstí i jemu.

„Au, co mě biješ, blbečku!?“ křičí oba bratři na mrňouse.

„Nechte toho!“ řekneme oba s manželem najednou. Kluci nás vůbec nevnímají.

„Pámbuch existuje!“ ječí rozlícený benjamínek. „Támhle už Ježíšek byl,“ ukazuje do okna, kde svítí vánoční stromek.

„Jo. A právě teď se dívá, jak se tu vztekáš, takže ti večer vůbec nic nepřinese!“

„Jak by se moh’ dívat, když tu není žádnej ptáček ani motýl!“ rozhlédne se mrňous sebejistě po zasněžených chodnících. Náhle ztuhne. Jeho oči se zastaví na nízké větvi stromu před naším domem.

„Jééééé,“ vydechne.

Jako u vytržení všichni zíráme na barevnou vánoční ozdobu stříbrného smrčku v naší zahradě. Nad sněhovou závějí u vchodu tam totiž sedí malý ptáček. Modrožlutá andulka uprostřed zimy.

„Přiletěla z nebe,“ říká ohromeně Šimůnek.

„Znamení,“ povídá s bázní v hlase Jirka.

Vojta bere vymrzlé ptáčátko do dlaní. Rychle je nese domů. Andulka se nebrání. Je jí dobře v teple dětských dlaní. Dáváme vyděšenému ptáčkovi vodu, trochu zrní. Kluci pak obíhají sousedy, aby zjistili, komu andulka ulétla. Marně. Modrožlutý uprchlík nikomu nechybí. Nakonec táta snese z půdy malou klec. Děti plánují, jak se budou o andulku starat. Vojta těsně před večeří někam zmizí a cosi kutí v dílně. Šimůnek nosí ptáčkovi ukazovat hračky. Rodinný filozof Jirka pouští u klece koledy. Hloubá nad holátkem: „Tati, asi teď někde kvůli němu brečej ňáký děti, viď?“

„Asi jo,“ hladí manžel kloučka. Andulka je pořád prokřehlá, chvěje se.

„A jak to víš, když to nevíš?“ zeptá se Šimon.

Během štědrovečerní hostiny stojí klícka na skříni v jídelně. Malí kluci po novém hostu neustále pokukují. Jsou hodní. Jestli je ptáček ten Pámbuch, chtějí se ukázat v nejlepším světle.

Jirka sní do poslední lžíce nenáviděnou rybí polévku. Šimůnek pomáhá sklízet ze stolu. I nejstarší Vojta zjihne. Nabízí umýt nádobí.

V celý den zamčeném obývacím pokoji zacinká zvonek. Dveře se otvírají dokořán. Prskavky a svíčky ozařují vysoký vánoční strom. Ježíšek právě zmizel. Asi otevřeným oknem.

Zpíváme koledy. Děti vybalují dárky. Všechno, co chtěly. Lego, vláček, autodráha. Karty, nové lyže, knížka, balon. Plastový drak a plyšový ptakopysk... Pod všemi balíčky leží neuměle zabalená krabička s bidýlkem pro andulku.

„To jsem vyrobil já,“ chlubí se ořezaným špalíkem Vojta. Nese dárek ke kleci do jídelny. Ptáček spí.

„Nech ho, musí si odpočinout,“ zhasínám v místnosti.

„Vlastně to byl dneska ten nejkrásnější dárek,“ říká Vojta. „Na ten v životě nezapomenu.“

Jirka kývá souhlasně hlavou: „Autíček, plyšáků už jsem dostal tolik, lego taky, ale živého ptáčka nikdy.“

„Myslím, že je to Pámbuch,“ nepochybuje Šimon.

„Jasně brácho,“ mrká na mě Vojta. „Bude to hustý, protože tě bude sledovat, jestli nezlobíš!“

„Proč jenom mě?“ odsekne mrňous.

Na Boží hod mě probudí brečící Šimůnek: „Mami, umřel nám Pámbuch.“

Jdu do jídelny. Na dně klícky leží nehybný ptáček s nožkama nahoru. I Vojta a Jirka pláčou.

„Nikdy na tebe nezapomeneme, ptáčku,“ šeptají nad mrtvým tělíčkem.

„Mami, jak se cítí člověk, když umírá?“ napadne Jirku.

„Už to někdo přežil?“ ptá se Šimon.

Koláž: David Vávra

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem