První knížku v životě jsem si přečetl, když mi bylo necelých pět let, tedy asi o dva roky dřív, než jsem začal chodit do školy. Byla to kniha obrázková, na každé stránce bylo vyobrazené písmeno v nějaké hodící se situaci, k tomu vždy několik veršů. Jak se ta kniha jmenovala, jsem na dlouhá léta zapomněl, ale pamatoval jsem si z ní jeden jediný verš. To proto, že byl pro mne tehdy tolik enigmatický. Verš zněl:
"CH se jako blázen chechtá."

Písmeno CH tehdy pro mne představovalo nepochopitelnou záhadu. Znal jsem už obě písmena, která toto písmeno tvoří, C i H, v knížce jsem viděl obrázek, který si dodnes dokáži vybavit, dohromady mi to ale nějak nedávalo smysl. Na obrázku bylo CH, tančilo tam s ručičkami založenými v obou bocích a chechtalo se přitom na celé kolo. Problém spočíval v tom, že jsem najednou nevěděl, jak se tohle písmeno vyslovuje. Málem jsem se kvůli tomu rozbrečel a volal jsem hned na pomoc svou o mnoho let starší sestřenici Ninu, která u nás právě pobývala a která mi tehdy s čtením pomáhala.

Dodnes se ani trochu nedivím těm národům, které to tvrdě vyslovované "ch" ve svých jazycích netrpí, protože se takto vyhnou nemalým potížím. V roce 2000 jsem v průběhu olympijských her zde v Austrálii pracoval jako tzv. language expert, jazykový znalec, no prostě tlumočník. Jednou z mých povinností bylo učit anglicky hovořící televizní komentátory správně vyslovovat jména českých sportovců. Šlo to většinou celkem slušně, zejména proto, že všichni jsme si přitom byli dobře vědomi toho, že dokonalosti v tomto směru dosáhnout nelze. Největší potíže nám vždy dělala jména, která obsahovala to české "ch". Vypracoval jsem si k tomu speciální metodu. Přišel jsem totiž na to, že anglicky hovořící lidé téměř vždycky dovedou vyslovit tvrdé "ch" v těch slovech, kde je mají Skotové. Ti potom "ch" vyslovují skoro stejně jako my Češi. Moje jazykové koučování tudíž vypadalo asi takto:
"Say Chvalovský." (tehdejší brankář fotbalového týmu)
"Čvalóóvsky."
"Chvalovský," opakoval jsem.
"Kvalóóvsky." Pomocné metody bylo zcela jasně zapotřebí.
"Say Loch Ness." Tohle skotské jezero přece zná kdekdo. A vyslovit to také každý dovede. A vskutku:
"Loch Ness."
"Good. Now say Loch."
"Loch."
"Say ´ch´."
"Ch."
"Chvalovský."
"Chvalóóvsky."
Ten přízvuk na druhou slabiku se prostě odstranit nedal, to "ch" ale nakonec všichni jakž takž zvládli.

Dnes, ani nevím proč, mi z ničeho nic na mysli vytanul ten verš s chechtajícím se CH. Když se mi něco takového stane, jdu s tím v dnešní době často na Google. Čistě ze zvědavosti. Verš jsem tedy nagoogloval a bylo to tam!

"G si sedlo, nic se neptá,
CH SE JAKO BLÁZEN CHECHTÁ,
D a E se strkají,
hrozný rámus dělají.
Kulihrášku, už nás umíš?
Uč se, ať nám porozumíš!"

Po bezmála šedesáti pěti letech proto teď vím, že kniha se jmenovala Kulihráškova abeceda, že ji ilustroval Artuš Scheiner, verše složila Marta Voleská, vydal ji pražský knihkupec Gustav Voleský v roce 1927. Našel jsem tam i obrázky, z nichž mnohé jsem poznal. Ukázalo se, že z Kulihráškových příhod byl tehdy vytvořen celý seriál a že mají docela slušnou hodnotu na internetovém trhu antikvárních knih. Za jednu zřejmě dobře zachovalou Kulihráškovu abecedu zde kdosi chce pět tisíc korun. Hádám, že je tomu tak hlavně kvůli Scheinerovým ilustracím, které jsou dnes dosti ceněné. Jako antikvárního knihkupce (dnes už víceméně ve výslužbě) mě tohle všechno náramně zajímalo.

Takové jsou výhody jaké nám v dnešní době poskytuje elektronika a internet. Na jindy si ale nechám povídání o tom, jak to na druhou stranu zamávalo celým knižním světem!