V Kutné Hoře od kostela svatého Jakuba pár minut pěšky Barborskou ulicí směrem ke chrámu svaté Barbory - ano, tady to je. Po pravé straně dlouhá a rozlehlá dvoupatrová budova bývalé jezuitské koleje, dnes Galerie Středočeského kraje. V přízemí na nás ještě dýchá světlý dnešek. Ke vstupence na výstavu Europa Jagellonica si můžeme leccos přikoupit, například velký katalog (300 Kč), v kterém je plno poučných komentářů a barevných reprodukcí. Listujeme a zjišťujeme, že na nás čeká v druhém patře tři sta uměleckých a umělecko-řemeslných originálních exponátů, které vytvořili v průběhu patnáctého a šestnáctého století nejen umělci proslulých jmen (dva příklady za všechny: Albrecht Dürer, Hans Holbein starší), ale i tvůrci méně známí, například anonymní Mistr litoměřického oltáře nebo úplně neznámí řemeslníci. Deskové obrazy, sochy, reliéfy z lipového dřeva, z kamene... Zlatnické práce, luxusní předměty ze šlechtických sídel a biskupských svatyní, stříbrné pozlacené monstrance, obdivuhodné drahé pláště a vznešené řízy... Mitry a berly... Zdobené rukopisné svazky, důležité listiny opatřené červenými pečetěmi v královské komoře či na městském purkrabství. A také vzácný knižní tisk...

Počkat! Knihtisk? V jagellonských časech? Souhlasí to: Johann Gutenberg se dožil vydání své slavné dvaačtyřicetiřádkové Bible v roce 1455, to už byl osleplým starým mužem. V českých zemích panoval v té době český pán, Jiří z Poděbrad. Knihtisk se šířil Evropou rychle; v roce 1471 - kdy nastoupil na český královský trůn Vladislav II, syn polského krále Kazimierze IV z rodu Jagello - byla tištěná kniha ještě něco výjimečného. Třicet let poté byla symbolem přicházejících změn. Koperníkovi bylo 28 let, Lutherovi 18, Ignác z Loyoly byl desetiletý. Kryštof Kolumbus se vrátil z Ameriky.

Stoupáme po širokém schodišti, prosluněném v letním odpoledni. Sličné informátorky nám s úsměvem ukazují: Tudy, prosím, tady výstava začíná...

První překvapení - vcházíme do zešeřelého portálu. Výstava je instalována jako umělá, křivolaká chodba bez oken, s mnoha zákoutími a výklenky. Spojení s vnější současností zmizelo. Povrch stěn, podlahy, ba i stropu - vše v tmavém... Sporá osvětlovadla jsou umístěna k jednotlivým vystavovaným dílům tak, aby se dílo vynořovalo z hlubokého stínu. K některé popisce s textem o významu, původu a stáří díla, se musíme sklonit - však na uklánění lidí jsou ty dřevěné svaté postavy zvyklé. Zvěstování. Zrození. Žehnání. Umučení. Ukřižování. Nanebevstoupení... Biblické mýty jsou střídány portréty donátorů, vrchností, jejich cnostných manželek a zdárných synů, pod skleněnou ochrannou deskou leží skvělý náhrdelník - prý dědičný šperk. - V dalším výklenku je nasvícen naturalistický obraz - zíráme na krutou hrdelní exekuci, vykonanou před pěti sty lety. Zobrazení vskutku názorné. Pokračujeme... Po třech hodinách zahlédneme sluneční světlo, blížíme se k východu, těšíme se na pohodlné křeslo v galerijní kavárně.

Že dlouhodobé intenzivnější osvětlení poškozuje cenné malby, to se ví mezi odborníky už dávno. Strůjci výstavy museli dbát na fyzikální a chemické zákonitosti a zabránit nevratným poškozením vystavených exkluzivit - proto asi tolik té temnoty okolo demonstrovaného bohatství. Zdálo se mi, jako by vystavovatelé v těch neosvětlených koutech skrývali zástupy bezejmenných obyvatel jagellonské říše: poddané sedláky, děvečky a čeledíny, chudé tovaryše, tkadleny a hospodyně, horníky ze stříbronosných dolů, dřevaře, řemeslníky, lazebnice, ranhojiče, kramáře a rybníkáře - a mnoho, mnoho jiných lidí, těch obyčejných lidí. - Platili berně a desátky a splátky a úroky z půjček, museli živit početnou rodinu, museli docházet za trojjediným křesťanským Bohem do kostelů a kaplí a modliteben - katolických, kališnických, protestantských - báli se moru, povodní, požárů, loupežných lapků, válečných hrůz, vrchnostenské zvůle a konšelské chamtivosti.

Na konci patnáctého století, kdy moc šlechty a církví vrcholila, žilo v Čechách asi milión lidí; na Moravě půl miliónu. Velká většina obyvatelstva žila ve vesnicích, z deseti osob devět. Průměrný věk této populace? Prototyp kariéristy, pan Zdeněk Lev z Rožmitálu, královský místodržící, i kdyby byl měl v Praze k dispozici náš Státní statistický úřad, nic by nezjistil. Český sněm - vrcholný orgán šlechty, církví a měšťanstva - takové počty přísně tajil. Dnešní historici odhadují průměrný věk tehdejších obyvatel Čech a Moravy na 35 let. Všude, zvláště ve městech, byla převaha žen, hodně vdov a neprovdaných dívek, a také sirotků, protože "mnoho tisicuov mužuov již mordy sešlo jest...", napsal důvěryhodný panovníkův poradce, hodnotící demografické důsledky někdejších vleklých husitských bojů.

Poddaní v Čechách i na Moravě nebyli v době panování Jagellonců zakřiknutí. Vzpoury a rebelie proti vrchnosti organizovali, když se už s pány nedalo vydržet. Uměli žít. Dochovaly se o tom písemnosti se zákazy, vyhrůžkami sankcí a proklínáním. V roce 1506 vydává Jednota bratrská dekret, ve kterém zakazuje svým bratřím se honosně strojit a hodovat. V roce 1516 Moravské zemské zřízení - mocná stavovská instituce - přikazuje šlechtickým vrchnostem nedovolit v krčmách hry v kostky a v karty. Utrakvističtí faráři odsuzovali posvícení a poutě organizované katolickým klérem. Český zemský sněm doporučil vrchnostenský zákaz přástek - oblíbeného spřádání lnu na kolovratech a přeslicích, organizovaného na vsi "od domu k domu". Sešlost při takové jednotvárné práci se dobře bavila; vyprávělo se, zpívalo se a tancovalo; zajisté hlavně na venkovskou mládež padlo podezření, že při přástkách "hriechy se páchajú".

Přestupky proti kázni se pokutovaly, zločiny se trestaly podle městského nebo církevního nebo zemského práva - podle toho, kdo kým byl a kam patřil v společenské hierarchii. Dlouhodobé věznění neexistovalo. Krádež byla hrdelním zločinem. Zloději byla napřed uťata ruka a potom sťata hlava nebo byl oběšen. Dochována je kauza mladého zloděje, o kterém se vědělo, že je vzdělaný, že umí číst a psát - usekli mu tedy pouze levou ruku. Hlavu mu ponechali: byla v tom vyjádřena soudcovská naděje, že provinilec, díky své gramotnosti, se může ještě napravit a uživit se poctivě.

Když kardinál Ludvík Aragonský v roce 1517 cestoval po německých krajích, popisoval ve své cestovní zprávě, že "všude na vršcích a okrajích měst i vesnic jsme nacházeli nesčetná kola na mučení a šibenice, na nichž viseli lidé a mezi nimi byly i odsouzené ženy." - Taky v českých zemích nebyly veřejné popravy vzácností, ale byl zaznamenáván častý odpor vůči takovému trestání. Již Petr Chelčický († 1460) a po něm utrakvističtí duchovní kázali, že "takové soudnictví vynalezl ďábel svými nástroji". Přibližně v době, kdy v Litoměřicích L.P.1501 se zřítila šibenice se čtyřmi popravenými - viseli tam dlouho, několik měsíců - došli konšelé v dalších městech k názoru, že zločinec, třeba i vrah, by mohl být místo popravy pokutován. Z hlediska hospodaření městské rady to nebyl špatný nápad. Jak se historicky dokládá, týkal se těch, kteří si mohli stanovený vysoký obnos dovolit zaplatit. Ti méně majetní zaplatili svým životem na šibenici nebo na špalku.

V temných zákoutích výstavy Europa Jagellonica jsem při své návštěvě zpozoroval mnoho dalších historických reálií, o kterých by dnešní společnost - zejména ta kritická její část - určitě rozvíjela disputace na dvorské úrovni, kdyby takový transfer do doby Jagellonců byl uskutečnitelný. Do programu bych pro začátek zvolil kauzu rektora školy v katolickém Jindřichově Hradci. Jeho roční plat činil 8 kop českých grošů, což byla částka, kterou za vlády Ludvíka Jagellonského si vydělal městský tesař za osmdesát dní.

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2012