V dnešní době má psa snad každá druhá rodina. A kolik existuje těch nádherných, jindy zase až pitoreskních druhů a ras. V mém mládí bylo občas vidět a také slyšet jen typického venkovského voříška uvázaného u boudy, občas klasického vlčáka a zcela vzácně kolii. Myslivci mívali psy vhodné k lovu.

Naše rodina se vyhnula této tradici poté, kdy můj poněkud temperamentní a těžko vypočitatelný bratr při nesl domů malé štěňátko boxera, které vyměnil za kopací mičudu s malým synkem majitele, vlastníka čistokrevného chovu. Nastala celkem očekávaná reakce. Maminka s babičkou se pochopitelně rozčílily a jedna přes druhou argumentovaly:

„Co tě to napadlo? Okamžitě to odnes!“
„Kdo myslíš, že to bude živit? Víš, co to stojí?“
„A víš, jak to bude velký, až to vyroste?“

Byly v tomto ohledu velmi rezolutní a neústupné. Stáli jsme v kruhu nad tím tvorečkem, kterému se náhle rozjely ještě poněkud nejisté nožičky do stran, zvedl hlavičku a začal se bezradně rozhlížet kolem sebe. Obě sudičky to zachmuřeně pozorovaly, když ta mladší začala:

„Ty chudáčku malinkej, voni tě vzali vod maminky…“

A to byl jasný signál. Brácha a já jsme si nenápadně vyměnili spiklenecké pohledy a z našich srdcí spadly těžké balvany obav. Psík dostal důstojné jméno Lord, nicméně obě ženy o něm hovořily pouze jako o Lordíčkovi. Naše rodina nepatřila mezi majetné a šetřilo se na všem. Když si ale maminka kupovala do práce na svačinu ten nejlacinější taveňour, byl to myslím ten „s liškou“, který stál asi korunu padesát, tak Lordíčkovi kupovala ten „se šunkou“ asi za dvě pade.

Zvíře rostlo a statnělo. Záhy dokázalo přeskočit plot a děsit venkovské obyvatele, kteří neznajíce tuto dobromyslnou psí odrůdu se domnívali, že je agresivní. Byl z toho občas nemalý incident, a tak nezbývalo než chudáka psa držet připoutaného na řetěze. Ale žádná karabinka nebyla dost silná na to, aby se Lord nedokázal někdy utrhnout a vběhnout například do místní Masny (obchod s masem a uzeninami – to pro mladší čtenáře) a vyděsit paní vedoucí natolik, že vyskočila na pult.

Maminčin druhý manžel byl takový ten lidový myslivec. Lorda s sebou nebral na hony, neboť k něčemu podobného se boxer jaksi nehodí. Bral ho však na vycházky do polí, kde se pes obvykle ulítal natolik, že se sotva dovlekl zpátky a čas od času nebylo jiné řešení než ho naložit na záda a domů donést.

Jednou jsem se také velkoryse rozhodla psa vyvenčit. Byla jsem převlečená za slečnu. Slušivé šatečky, hezké střevíčky... Krásný pes na vodítku byl jen zajímavým doplňkem mé vycházkové kreace. Ve své nezkušenosti a těžko omluvitelné naivitě jsme si jeho vodítko několikrát omotala kolem zápěstí. To abych psa udržela, kdyby se mi náhodou chtěl vytrhnout. Samozřejmě neudržela. Když jsme míjeli plot, za kterým se rozštěkal jiný pes, vyrazil Lord nečekaně do útoku, přitom mne strhl na zem a chvíli vlekl za sebou. I v těch načinčaných sukýnkách...