Blíží se kulaté výročí konce druhé světové války. Kdoví, jestli by dnešní maturanti uvěřili, že za druhé světové války musely mít všechny radiopřijímače v okupovaném Československu vyoperované krátké vlny. Těmi se totiž, krom zajisté podstatně důležitějšího zpravodajství a komentářů, mohla šířit také nákaza svobodomyslné hudby. Zbavit přijímače krátkých vln bylo řešení technické. A po válce? V historii Českého rozhlasu čteme: „Od počátku padesátých let byla tato oblast (populární a zábavné hudby – pozn. P. L.) poznamenána přísným vymýcením veškerých vlivů západní hudby, v jehož důsledku byly odmítnuty nejen novější vývojové proudy, ale dokonce i jakékoli náznaky jazzu.“ To bylo řešení takříkajíc programové. Takže bylo nutno jít – jak se zcela nesmyslně říká – do éteru.

Radio Luxembourg, důvěrně zvané Laxík, nevysílalo zprávy ani politické komentáře. Proto - na rozdíl třeba od Hlasu Ameriky, Londýna nebo Svobodné Evropy - nemuselo nutně být rušeno. A tak se stalo vzácným pramenem populární hudby, pro mnohé dodnes nezapomenutelným. Díky Laxíku jsme si hned v roce 1950 mohli poslechnout například nejnovější velký šlágr Nata Kinga Cola, jeho podání Mona Lisy:

Dalším zdrojem politicky nežádoucí muziky byla rozhlasová stanice RIAS Berlin (Rundfunk Im Amerikanischen Sektor). Vysílala v letech 1946-1993 a pokládá se za průkopnici hitparád; už v roce 1949 měla v pravidelném programu Šlágr týdne. Vůbec to nebyl vždycky a výhradně swing; stanice chtěla vyhovět širokému publiku, a tak třeba v roce 1951 uvedla tango, které se dokonce několik týdnů drželo jako Šlágr týdne číslo 1 a vzápětí se ozývalo ze všech rozhlasových stanic. Tady je onen hit z roku 1951, zpívá slaďounce tehdy módní Gerhard Wendland:

American Forces Network (AFN) si jako slovní ochrannou známku nechalo zapsat americké ministerstvo obrany pro své rozhlasové a televizní služby. První stanice AFN v okupovaném Německu, v Mnichově, začala vysílat 10. července 1945 a brzy se stala dalším nepostradatelným pramenem zábavné hudby v zemích pod sovětskou kontrolou. Byl to zejména hodinový pořad swingu v pravé poledne nazvaný Obědvání v Mnichově. Americký voják ve funkci hlasatele zažertoval; místo anglického Munich jako by přečetl německé München, jenomže anglicky, tedy jako Manšn. Prostě ohlásil (foneticky) Lanšn in Manšn. A pořadu to zůstalo. Právě z AFN jsme například poprvé slyšeli velký hit orchestru Glenna Millera, skladbu Carla Sigmana a Jerryho Graye Pennsylvania 6-5000. Jde o telefonní číslo hotelu Pennsylvania, jednoho z 538 hotelů na Manhattanu v New Yorku, v jehož Cafe Rouge Millerův orchestr často vystupoval. Číslo funguje dodnes, jak si můžete ověřit: USA (001), New York City (212), ústředna telefonního okrsku Pennsylvania, tedy PE (73) a pak už číslo ze skladby Jerryho Graye a Carla Sigmana (65000). Ozve se vám příjemná dáma s nabídkou hotelových služeb, v pozadí k tomu hraje Millerův orchestr, bohužel už jen z kompaktního disku, zato však neomylně – evergreen Pennsylvania 6-5000:

A ještě bonus, opět z AFN a z roku 1950; Sarah Vaughan zpívá Perdido. Tohle španělské slovo znamená prohraný, zkažený, zničený, ztracený, promarněný, darebný, obscéní … a to prý ani zdaleka ještě není všechno. Sarah byla v roce 1978 poctěna čestným doktorátem na Berklee College of Music a tady ji máte: