Jednoho časného rána jsem šla takovou zastrčenou pražskou ulicí. Kolem byla ještě hluboká tma, když jsem náhle zpozorovala, že se odkudsi vynořil nějaký vrávorající opilec. Dost ve mně hrklo a málem jsem přešla na druhý chodník, když mi ten muž náhle nekompromisně zastoupil cestu a přátelsky povídá: „Proč jste tak smutná? Vždyť jdete do práce, já to na vás vidím!“ Ano, s humorem je ihned všechno lehčí.
Jindy jsem zase vycházela z obchodu, obě ruce plné těžkých tašek, a v tom se proti mně dere do dveří jakási stará babka. „Doprčic,“ pomyslím si naštvaně. „Ještě se mi tady musí motat!“ Vtom mi ale ta stará paní přidržela dveře a zdvořile poodstoupila, abych mohla snadno projít. A ještě se na mne přitom přívětivě pousmála. Nejprve jsem se cítila zahanbená za svou předčasnou nevraživost, ale hned poté se ve mně rozlila vlna hřejivé vděčnosti. Proto jsem se na ni rovněž usmála, doufám, že také hezky, a poděkovala. Bylo mi dobře ještě dlouho potom. Myslím, že i ta stará paní se cítila stejně.
Za mého mládí jezdily v Praze tramvaje ještě méně a byly ještě narvanější, než tomu občas bývá nyní. Proto i tehdy využívali invalidní lidé a těhotné ženy hojně průkazky, které je opravňovaly k sezení na místech vyhrazených právě pro ně. Tak jsem také jednou pohodlně seděla a se zájmem vyhlížela z okna tramvaje, když se ke mně náhle nakloní postarší dáma a důrazně mi před oči nastrčí svou legitimaci pro invalidy. Zvedla jsem tedy hlavu a řekla s omluvným úsměvem „Já mám legitimaci také.“ Ta paní se najednou úplně celá rozzářila a zeptala se spiklenecky: „Dva lidi?“ Pouze jsem přikývla. Škoda, že jsem ji tehdy nemohla opravit a upřesnit, informaci: „Kdepak paní, tři!“ Protože jsem ještě neměla ani potuchy o tom, že to budou dvojčata.