Mrzne, až praští. Zarputile se opírám do pohrabáče a zhluboka dýchám. Pod nosem mi na knír namrzají krůpějky vodních par.

Patnácticentimetrová vrstva čerstvě napadaného sněhu, naštěstí docela lehoučkého, jen pomalu mizí z nevelkého kluziště, umístěného na okraji okrouhlického rybníka. Ještě asi tak patnáctkrát tam a zase zpátky – a bude hotovo. Vzít raději menší záběr, hrabat pořádně, načisto.

Led je místy jako zrcadlo. Tak krásně nám to letos zamrzlo! Určitě to sem i dnes přivede dostatek zájemců o svižný pohyb.

Sníh jenom jiskří a já jsem nadšený jako malý kluk. Trochu zvláštní – vždyť se s tím tady vlastně dost usilovně potýkám. Jenomže rád, nestydím se říct, že s láskou. Už jenom dva záběry na šíři kluziště, potom kapánek upravit okraje – a ledový plácek bude jak vymalovaný.

Pozvedám hlavu od zamrzlé plochy, protahuji záda. – Už přicházejí. Jenina s Johánkem přímo od hospody, po zasněžené cestě Fous se synem Fudlym – a s nimi dokonce pan hokejista Zdenda Poláček. Po hrázi pomalu postupuje sedmdesátník Ota, osadní “maršál Rybalko”. A z druhé strany rybníka, v kouzelné záři zimního sluníčka, kompletní trojka hrdého “Ptákostavu” – Pták, Papež a Feriček. Brusle a hokejky na ramenou, chuť do sportu a pohybu v celém těle. Aktivní milovníci hokeje vědí, o čem je řeč. – A podívejme se, budou i gólmani, rybízci Jirka Nahodilovic a muzikální Nátěrka. Správně to rozdělit do mančaftů – a hurá na věc. A také si příjemně “vyrobit” tu nejkrásnější žízeň...

Je to další náramný den na naší jedinečné osadě. Možná, že se za chvíli při hře trochu rozčertím, ale teď jsem šťastný do všech světových stran, trochu i proto, že plocha je už připravena. Pro nás, pro radost.

Petr Hons - pro osadníky Hugo - (únor 1985)

XXX

Dávno již tomu, ale ta vzpomínka na krásně zamrzlý rybník mě i v mých jednasedmdesáti letech dovede příjemně rozehřát. Příliš neschází – a oči by mi nyní zavlhly...

Ale dost toho dojímání, musím se k něčemu přiznat. I o letošní zimě totiž rybník Okrouhlík na pár dnů pěkně zamrzl – a to bez sněhové pokrývky. Neodolal jsem tomu vábení a na deset minut si nazul brusle (a šlo mi to dost ztěžka). Třikrát jsem, mírně znejistělý, objel celý rybník, má totální endoprotéza levé kyčle ani moc neprotestovala, za jízdy jsem přitom pozdravil několik kamarádů (i kamarádek), pravda, vesměs kapánek mladších – a poté zase brusle pokorně vyzul a odložil. Pocity příjemné, též troška rozpaků, závan nostalgie. Ale jsem za ten skutek rád.

Vlastně musím děkovat osudu (u vody, v lese i u sudu), že je mi dopřáno ještě takto žít, se všemi radostmi i starostmi - jak už to tak ke stáru chodí. Vždyť ne všichni ti, co se v tom únoru 1985 přibližovali k upravenému ledovému plácku, jsou dodnes mezi námi.

Ještě kratičký dovětek: Chuť ke sportovnímu dovádění na zamrzlých vodních plochách ani dnes lidem nechybí, mladým a dokonce ani těm starším. Jenomže, bohužel, souvisle mrazivých zim je málo, maloučko. - Ovšem pozor! Abych to nezakřikl, aby se to třeba “z gruntu” nesmyslně neotočilo do úplné ledárny.