Zinajda Borisovna nosila drahé šaty a šperky, ale to jí moc nepomáhalo. Kdykoliv se konal v Moskvě ples a Zinajda s otcem vstoupila do sálu, všichni volní muži se schovávali za záclony. Otec byl generál a vysoký guberniální úředník, a proto se našli i tací, kteří přimhouřili obě oči, ale nakonec vždycky cukli. Generál si dělal kvůli dceři starosti, které splachoval vodkou.

Jednou se svěřil profesoru Ševyrevovi a ten dostal nápad:

„Najal jsem na výchovu svých hochů jistého mladíka. Není to Rus, nýbrž rakouský Slovan katolické víry, ale jinak se jeví jako vzdělaný a svědomitý člověk. Jmenuje se Gavliček.“

„Beru!“ rozhodl generál. „Přestoupí na pravoslaví a hotovo!“

Hned druhý den šel profesor ke generálovi na večeři a Havlíčka vzal s sebou. Mužíci nosili na stůl spoustu jídla, rozezněla se i balalajka. Před půlnocí šla Zinajda spát a muži se pustili do chlastání. Generál měl stále nové nápady, na co všechno je nutno si připít, a Havlíček si netroufal hostitele urazit. Je jasné, že se Rusům v pití nemohl rovnat. Když už byl tuhý jak kláda, odnesli ho mužici na generálův rozkaz do ložnice a přihodili k Zinajdě.

Ráno se Havlíček probral a spatřil vedle sebe divnou osobu. Tu se objevil generál a s úsměvem pravil:

„To jsem rád, děti, že si tak dobře rozumíte.“

Nechybělo mnoho a poslal pro popa, aby těm mladým lidem požehnal. Havlíček s bolavou hlavou neodporoval, jinak by ho určitě čekal souboj. Naštěstí měl našetřeno dostatek rublů. Využil zmatku, když z Petrohradu přicestoval car Mikuláš, a zachumlán do houní a medvědího kožichu opustil Moskvu na saních. Oddychl si až za hranicemi v Haliči.

Od té doby neřekl o Rusku nic dobrého. Tvrdil, že než se dostat pod Rusy, je lepší zůstat v Rakousku.