19.3.2024 | Svátek má Josef


FEJETON: Film o Havlovi

3.8.2020

Nenašla jsem odvahu pustit se do devítisetstránkové knihy o Milanu Kunderovi, o které se poslední dobou tolik mluví a píše, ale na film o Václavu Havlovi jsem se vypravila. Film se mi líbil, i když byl o trochu jiném Havlovi, než na jakého se pamatuji já. Pochopitelně mi vadily historické lapsy – proč by se měl někdo učit Chartu nazpaměť, když existoval telefon a další možnosti, jak text předat z Prahy na Západ? Copak by se Václav Havel vydal na soukromý koncert v bílé košili a v obleku? A bylo jich víc. Jedna má kamarádka poznamenala, že divákovi těžko může být jasné, proč si tolik lidí přálo, aby se ten věčně nerozhodný a váhající člověk stal prezidentem. Něco na tom je – Havel jistě nebyl vůdcem, který třímá prápor a neochvějně kráčí v čele davů, jeho silou byla argumentace a přesvědčování, nikoli provolávání hesel. Jeho jasné politické vymezení a odhodlanost však byly nepochybné.

Ale film je přece umělecké dílo, není – nebo nemusí a snad ani nemá být – jen přesným a neomylným zápisem toho, co kdysi proběhlo. A tento film otvírá krásnou možnost pohrát si s divadlem. Po nějaké chvíli divák pochopí, že to, na co se dívá, není chronologický záznam, ale výklad, že nezobrazuje, co a jak se stalo, ale že to zpodobňuje jako v divadle. Krásná sekvence, při níž filmový Havel vyjde ze soudní síně od procesu s Plastiky, vytáhne oponu, a divák vidí, že je to všechno vlastně divadelní představení, to není jen metafora o „inscenovaném procesu“. Je to zároveň poukaz na to, že na obrazovce nebo na plátně sledujeme jeden z možných výkladů někdejších dějů, jednu z možných variací na kus života a myšlení Václava Havla.

Nejsem si jista, zda je možné minulost rekonstruovat do posledního detailu – i při běžném rozhovoru, v němž si pamětníci vyprávějí o něčem, co všichni přítomní zažili, se přece stává, že někdo připomene něco, co si ostatní vybaví až dodatečně. Vzpomínka a paměť vždycky nesou osobní zabarvení: když nás tenkrát bolel zub, byla ta událost méně báječná, než jak si ji pamatují ostatní.

Nepřekvapuje mě však, že se na zmíněný film sneslo tolik kritiky. Lidí, kteří pamatují minulou dobu a hlavní protagonisty, je přece ještě hodně. Tvůrci filmu vstoupili na minové pole. Jakkoli by se snažili rekonstruovat minulé děje tak, jak se odehrály, doslova a do písmene, nepochybně by se vždycky našel někdo, kdo by objevil nějakou chybu. Je velmi pravděpodobné, že nějaký počin či gesto chápal tenkrát jinak – anebo mu je paměť, namixovaná s tím, co se stalo nebo co se dozvěděl později, přibarvila do jiné podoby, do jiného smyslu či jiného vyznění. A každý odlišný pohled nám dává příležitost připomenout, že jsme u toho přece byli a že víme líp, jak to bylo.

Pochopitelně bych taky radši sledovala film, který by příslušné epizody z Havlova života předvedl tak, jak si je pamatuji já. Jen si skromně myslím, že bych si ho asi musela natočit sama.

LN, 31.7.2020