Průmyslový areál, v němž se rok co rok koná hudební festival Colours of Ostrava, je tak jednoznačně nebarevný, že mě to vždycky znovu uhodí do očí. Poněkud omšelé budovy temných odstínů – proč má ten festival v názvu barvy, když je jeho prostředí dost nápadně nebarevné? To mě napadlo, když jsem tam vkročila poprvé. Hned jsem se ale v duchu opravila: je to přece míněno v přeneseném smyslu. Pak jsem se ale musela v duchu poopravit. Ty davy lidí, kteří mezi průmyslovými budovami proudí, jsou přece barevné až až, stejně jako třeba osvětlení nejrůznějších scén nebo stovky stánků, mezi nimiž návštěvníci procházejí.

Když jsem do areálu předloni poprvé vkročila, přikrčila jsem se a prolétlo mi hlavou, že mě tam nejspíš podruhé nikdo nedostane, tak skličujícím dojmem na mne to prostředí působilo. Už jsem si ale zvykla, našla jsem v tom hustě zalidněném temném pozadí nějaký půvab, dokonce se tam těším. Nejsem ovšem typická návštěvnice hudebního festivalu, jezdím na Colours of Ostrava kvůli doprovodnému diskusnímu programu. Ta „moje“ scéna je v budově, která se jmenuje Staré koupelny, a sály jsou klimatizované, takže v letním vedru nabízí docela příjemný úkryt. A to je přesně to pravé: sedět si pohodlně v chládku a poslouchat chytré řeči.

Trochu mne letos poděsil kdosi z vedení celého festivalu: vysvětloval v rozhlase, že diskusní scény jsou moderní a neotřelé, že to není povídání jako na nějaké konferenci nebo na přednášce, ale že je to „pro dnešní lidi, pro mladé“. Představa, jak třeba takový Václav Bělohradský začne mluvit tak, aby se zalíbil „dnešním mladým“, nebo jim snad zatančí, mne moc nepobavila. Nic takového jsem však nepozorovala – tedy Václav Bělohradský letos nepřijel, ale ti, které jsem zatím slyšela, mluvili stejně jako loni a předloni, klidně by mohli vystupovat na konferencích, na nichž řada z nich také běžně vystupuje. Kdo by si myslel, že ty řeči už dneska nikoho nezajímají, že jsou potřeba jiná lákadla, mýlil by se. Na diskusních scénách je plno. Ono by taky bylo smutné, aby se mezi desítkami tisíc návštěvníků zcela vyprodaného festivalu nenašlo pár stovek takových, které nezajímá jen hudba.

Postěžovala jsem si kamarádovi, že si připadám staromódní, jak z minulého století. Zasmál se: „Ale vždyť to celé je z minulého století. Ta scéna, na kterou jdeme, se přece jmenuje ,Voices of Freedom‘, to už se přece vlastně nenosí.“ Pravda. A co se nosí, co by bylo „in“? Třeba „Voices of PR“? Anebo snad „Voices of Money“?

A v neposlední řadě je ostravský letní festival zjevně i příležitost nechat se vidět, člověk narazí na lidi, které by nečekal – ani ne tolik mezi publikem koncertů, jako spíš v řadách těch, kdo sledují diskuse. Například Evžen Tošenovský nebo Andrej Babiš: rozhodně bych od žádného z nich nečekala, že si koupí lístek a ponoří se do víru festivalového dění. „Dělaj si tady kampaň,“ poznamenal suše někdo v zákulisí.

LN, 21.7.2017