Vrátila jsem se z Ameriky a všude plno karlovarského festivalu. Do Karlových Var jsem se nerozjela, jednak už stejně bylo skoro pozdě, a jednak jsem si nedovedla dost dobře představit, že bych celá zničená běhala z filmu na film, nebo dokonce pokukovala po celebritách. Nenene. A vlastně mám ještě další důvod, proč mě nějakou chvíli nebudou žádné filmy zajímat: viděla jsem totiž u kamarádky v Americe film, který hned tak něco nepřekoná.
Byl to film Vladimira Bortka Psí srdce podle novely Michaila Bulgakova. Nikdy jsem do té doby o takovém filmu neslyšela, i když Bulgakovovu knížku jsem samozřejmě četla, takže jsem byla náramně zvědavá, jak si režisér Vladimir Bortko s tragicko-ironickou předlohou poradil. Náramně si poradil!
Film je nejspíš pro diváka, zvyklého jen na klipové snímky, trochu dlouhý. Pro mne ne; když mi bylo jasné, že se schyluje ke konci, velice jsem si přála přenést se o hodinu nazpět, aby mi ta podívaná ještě vydržela co nejdéle. Skvělý postarší ruský intelektuál profesor Preobraženskij byl ztvárněn přesně tak, jak bych si ho v mysli malovala, kdyby mě něco takového napadlo. Navíc mě praštilo do očí něco, čeho jsem si při čtení vůbec nevšimla: vždyť je to faustovská postava! Experiment, při němž promění psa v člověka – není to situace, v níž distingovaný vědec podlehne ďábelskému pokušení? Copak vzdělaný profesor, který si tak rád prozpěvuje árie, netuší, že se takové pokusy nevyplácejí? Do mysli se mi vloudila myšlenka na umělou inteligenci, ale zapudila jsem ji: nechtěla jsem se pouštět do úvah příliš současných, chtěla jsem se dívat na Bulgakova v Bortkově podání.
Geniálně ztvárněná postava psa Šarika aneb Polygrafa Polygrafoviče Šarikova mne přiměla k otázce: Kde toho herce sebral? Ale hned se mi dostalo odpovědi: v Kazachstánu. No, dobře.
Už dlouho jsem nezažila ten pocit, kdy by člověk chtěl měnit, co se na plátně děje, kdy se do filmu vžije natolik, že skoro zapomene, že jsou to jen obrázky a ne skutečnost. Bylo mi Šarika od začátku líto (jako při četbě), ale zároveň jsem vnímala příšernou proměnu, jíž pes-člověk prochází, a nezbylo mi než mít na něj vztek. Vlastně ne na něj, ale na domovní komisi, na poměry, které z „nevinného“ zvířete dělají zvíře v lidské podobě.
Film byl natočen v roce 1988, je tedy sovětský. U nás se, pokud vím, nepromítal – aspoň to naznačuje filmová databáze, kde je uveden jen pod ruským názvem. V Sovětském svazu měl tenkrát mohutné ohlasy. Poptala jsem se mailem několika svých přátel v postsovětských republikách, zda ho znají. Odpověď byla jednotná: viděli ho tenkrát všichni a dojem byl obrovský. To jsme měli být my, ten Šarikov, psali, jako by se na tom domluvili.
Nu, lepší pozdě než nikdy, praví se, ale neodvažuji se navrhnout nějakým českým filmovým institucím, že by Psí srdce i po letech stálo za uveřejnění. Nebo že by se našel nějaký filmový klub pro staromilce?
LN, 14.7.2017