V neděli skončila v Brně „výstava o výstavě“, tedy expozice někdejší československé prezentace na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Shodou okolností jsem v Brně byl a moc jsem litoval, že jsem se o končící výstavě dozvěděl pozdě. K té výstavě mám vztah, třebaže jsem nebyl (pochopitelně) ani na ní. Bylo mi tenkrát třináct let, chodil jsem do školy a vedl se spolužáky debaty tohoto druhu: „Hospodářsky jsme na tom výborně, ale kdyby nás pustili aspoň do Polska!“ Na Hlavním nádraží mi tatínek ukazoval kolej, ze které za první republiky odjížděl rychlík do Paříže. Koukal jsem na tu kolej a nevěřícně jsem si představoval, že vede do Francie a na jejím konci je Paříž.

Do téhle atmosféry přišlo Expo. Režim na výstavu vynaložil obrovské prostředky a najal nejlepší lidi. Později přestěhoval pavilony a některé exponáty na Výstaviště. To také byla součást sebeprezentace režimu. No a po převratu, když režim šel na dvacet let do kytek, bruselský výstavní pavilon dostali do ruky jiní lidé a nechali ho shořet. Ostatně, jak je na Výstavišti zvykem. O čemž pojišťovny velmi dobře vědí.

Zpátky k tomu Expu. Tohle náhle otevřené okno do svobodného světa vyvolalo obrovský průvan. Vtrhnul k nám „styl brusel“. Lidi si malovali stěny už ne válečkem s jeleny, ale jednobarevně, v pastelových tónech. Každý druhý toužil po trojúhelníkovém stolku z umakartu. Taky jsme tenkrát měli doma dvě křesla v bruselském stylu: byla třínohá, oválného tvaru, a jakmile se někdo natáhl po kafi, těžiště se fatálně ocitlo vně trojúhelníku a on i s kafem padal kamsi stranou. V čistě bruselském stylu bylo zařízeno bistro Sputnik v pasáži Černá Růže v Praze: umakart, laminát, svařované dráty. Škoda, přeškoda, že památkáři včas nezasáhli! Snad to někdo aspoň vyfotil, mrzí mě, že jsem to neudělal já. Ale koho by to napadlo? No a dodnes, když na vesnici nějakému strejdovi řeknete, že chcete v okně mít mříž ve „stylu brusel“, nařeže armovací dráty na tyčky různých délek a svářečkou vám vyrobí síť z nepravidelných trojúhelníků. To je „styl brusel“. V Bruselu mají dodnes Atomium. Měli ho do půl roku po uzavření výstavy zbourat. Má štěstí, že ho nepřestěhovali na pražské Výstaviště. Jistě je uvnitř těch trubek a koulí hodně toho, co by mohlo vyhořet.

No a vida, po padesáti letech se Češi vrátili do Bruselu znovu, tentokrát s Černého Entropou. To, co měla být státní propaganda, přetvořil David Černý do formy výtvarné grotesky, Bůh mu za to žehnej! Jedni jsou nadšeni (například já), jiní zuří, ano, tak to má fungovat. Je to prezentace ducha, nikoli prezentace státu – ten Černému povolil to dílo jen omylem a lajdáctvím a byrokratickým bordelem. Kdyby mělo vše jít tak, „jak má“, na paláci Justa Lipsia by visel nějaký monument neškodného výtvarnictví nějakého dostatečně vlezdoprdelního sochulína. Metronom na Letenské pláni a tahle Entropa, to jsou viditelná svědectví svobodného ducha, který čas od času prorazí asfaltovou kůru konformity. Však taky se stát od Černého distancoval a sám David Černý si ve slabé chvilce nasypal čajovou lžičku popele na hlavu, což mu radostně vyčetli ti, kdo sami nic neriskují a riskovat nebudou. Suma sumárum, slibuju si, že se na Entropu pojedu podívat, když už jsem tu výstavu v Brně o fous prošvih.

Metronom a Entropa, to jsou svědectví svobodného ducha, jenž čas od času prorazí kůru konformity

LN, 2.3.2009