O rozsvěcení

Compostela, kam jsme v září putovali, přišla ke svému jménu zkomolením latinského Campus Stellae. Chytřejší zdroje, než jsem já sama, tvrdí, že to znamená hvězdné pole. Já se však přidržím vlastního, byť svévolného překladu – hvězdný kemp. Geograficky se nenacházel přímo v Santiagu, ale duchovně s ním souvisel.

V hvězdném kempu jsme spali. Na obří celtě ve spacácích (stany jsme svobomyslně opustili). Nad námi skrz listí stromů prosvítala souhvězdí Delfín, Herkules, Cassiopea a mnoho dalších. Bohužel nám též do očí svítila veliká lampa, která ve své činnosti nemínila polevit po celou noc. Inu, kemp. Kdekdo si chce odskočit na toaletu a musí se samozřejmě trefit do správného zařízení. Navrhla jsem v žertu, jestli někdo nechce lampu zhasnout kamenem. Myslela jsem si přitom, jak nejsem vtipná. Ale přišla bleskurychlá reakce od kamaráda Petra. Pravil: "Já ji klidně kamenem zhasnu, když ty ji zas stejným kamenem rozsvítíš." Úžasné moudro. Zasmáli jsme se a snažili se s nedotknutelným zdrojem světla smířit.

Jenže noc duněla. Duněla nedalekou diskotékou. Čí je to chyba, že se Španělé chtějí v pátek v noci bavit, když ušlí poutníci z Čech by radši spali? Budila jsem se každou chvíli a jelikož byly dávky mého spánku minimální již z předchozích štací, začala moje hlava fungovat v jakési jiné dimenzi. Nedaleko nepřetržitě tančilo peklo. Atlantský oceán se choval tiše, ale věděla jsem o něm, věděla jsem o jeho rozlehlosti a hloubce. Příbytek pod širákem nemívá stěny, jen jedno veliké okno otevřené do vesmíru. Zahlédla jsem šedavou kočku, jak kamsi míří. Pohybovala se jako neslyšná snová šelma. Zanedlouho mi jiná, rezavá kočka přeběhla po spacáku. Kráčela jsem střídavě vědomím a bezvědomím. Kolem páté hodiny ranní končila diskotéka ohňostrojem. Neviděli jsme jej, avšak přeslechnout se nedal. Pak na chvíli zavládl vytoužený klid, rušený jen pochrupováním přátel.

Jenže bylo třeba brzy vstávat, abychom stihli sbalit všechny věci a mohli vyrazit na další etapu. Ve Španělsku se rozednívá později, než v našich končinách, a tak si ospalí a zpitomělí poutníci nasazují čelovky, aby viděli, kam sypat instantní kaši a odkud vyhrabat ponožky. V tu chvíli nám navíc škodolibě zhasla lampa. Asi nějaký automatický kámen. Nevadí. My si poradíme.

Odcházím si umýt otupělý obličej a když se vracím, zahlédnu něžnou scénu, kterou si chci na dlouho uložit do paměti. Na nebi stále jasně září hvězdy a dole na zemi též. Moji přátelé s malými baterkami na čelech vytvářejí nové souhvězdí - souhvězdí na zem spadlé.

Bylo s podivem, jak jsme mohli vydržet Svatojakubskou pouť s tak minimálním množstvím spánku. Snad nad námi držela ruku sama La Divina Peregrina, božská Panenka poutnice, kterou jsme viděli v kostele v Pontevedra. Dovedla nás až do Santiaga de Compostela, až do kaple, na jejíchž stěnách bylo vymalováno mnoho mušlí a také mnoho hvězd.

A já už vím, jak to je. Některé hvězdy putují.