Jak vypadá anděl strážný?

Různě. Převléká se podle potřeby. Na Camino de Santiago, Svatojakubské pouti, kam mě zavál příznivý vítr a laskavost mojí rodiny i mého zaměstnavatele, se mi zjevoval nejčastěji jako žlutá šipka. Někdy byla jen nepořádně nasprejovaná na patníku, na zdi, na silnici, někdy ji pečlivkové vyvedli ve formě oficiální mušle, jejíž nejdelší "prst" ukazuje správným směrem.

Když jsme poprvé vyráželi na cestu a plni úzkosti se ptali našeho moudrého průvodce, jak je budeme hledat, odvětil stoicky, že v podstatě neexistuje žádný systém, žádná pravidelnost ve značení, že se občas objevuje tam, kde by ho člověk nehledal, že je někdy "autistické a někdy je až trýznivé šipku najít, avšak o to větší radost člověk zažije, když ji najde." Měl pravdu. Svatojakubské značky jsem občas postrádala, ale nakonec jsem je vždy objevila, vždy mě dovedly až do cíle. Milovala jsem je. Byly mými strážnými anděly.

Avšak nejsilněji mě anděl strážný oslovil, když jsem měla zlou chvíli. Na začátku druhé etapy jsme opouštěli O Porriño. Do města se vyvalila velká skupina lidí, mnoho jich klapalo o dlažbu trekovými hůlkami, ještě víc jich klapalo ústy o mou nalomenou hlavu. Přepadla mne hlučnost a mnohost. V takových momentech nenávidím bližní své a toužím po jediném - po samotě. Kráčeli jsme nevzhledným předměstím. Oko se nemělo čím potěšit, obklopoval nás jen beton, prach, nepěstěná náletová zeleň, zmar. "Bože, proč jsem tady? Nezasloužím si být poutníkem. Jsem asociál, nepatřím sem," znělo mi myslí. Vtom k nám zezadu přisvištěli cyklisté. První z nich zvedl ruku a radostně zvolal: "Buen camino! Šťastnou cestu!" Jako by sjel z oblohy, za ním vlál banner s pozdravem a na konci banneru se třepotalo ranní slunce. A ve mně v tu vteřinu povolily zlostné hráze, zaplavil mě pláč. Utajený vzlykot je silný živel, člověkem otřese. Můj anděl strážný už se prostě nemohl dívat na to, jak nezhodnocuji vzácný čas, který mi byl skrze pouť darován, převlékl se do cyklistického úboru, dohnal mě, jásavým výkřikem mě očistil ze zloby a skutečně postavil na cestu.

Putovala jsem potom sama, mohla jsem, protože skupina se rychle rozdrobila. Najednou se dalo volně dýchat. "Budu muset hledat šipky bez pomoci druhých," napadlo mě, ale nevyděsila jsem se. Ocitla jsem se ve stavu prosvětlené soustředěnosti, klidu a zároveň ostražitosti. Potřebovala jsem důkaz, že mohu být samostatná, a dostala jsem ho. Celou další pouť, všechny další etapy až do Santiaga jsem kráčela jen se sebou, s okolní krajinou a žlutými anděly. "Buen camino!" jsem uslyšela a sama posílala dál ještě mnohokrát. Peregrinos, poutníci se zdraví často a rádi. Navečer jsem se potom uvolněně a s láskou přidávala ke svým přátelům. Hodně jsme se smáli, jedli čerstvé fíky, popíjeli víno z údolí řeky Duero, nabízeli si navzájem instantní polévky a masti na bolavé nohy. Vyprávěli jsme si pokaždé, co kdo daný den zažil hezkého. Sdíleli jsme a bylo nám dobře. Pospolu.

Nejdřív mě ale musel dojet můj anděl na kole a vysvobodit mě z temnoty. Nechtěl, abych se ocitla na scestí. Potom už mě jen hlídal a ukazoval směr. Od lidí k lidem.