„Dobrou chuť!“ – na to se obvykle patří odpovědět: „děkuji“, potažmo „nápodobně“, v tom nejtrapnějším případě navíc „i Vám, pane řediteli!“ Vede ale takováto každodenní společenská mantra skutečně k dobrému chutnání lidí, kteří se jí hromadně zaklínají?

„Dobré chutnání přeju,“ pronesl Čechův pan Brouček v XV. století, při obědě v domě hostitelově - „Ostatní pohlédli naň, jako by dobře nerozuměli, a Tomšík pravil s úsměvem: „O naši chuť neměj starostí; jen bude-li tobě chutnat.““ Staří Češi mlátili se sice cepy po hlavách, nedělali ze sebe ale – jak se zdá – kašpárky. Před jídlem se pospolu pomodlili, poděkovali, a chutě uchopili lžíce. Dnes je tento zvyk nahrazen vlezlou floskulí; zejména v závodních jídelnách je člověk po příchodu nucen metat přání na všechny strany a potom, věru jako ten osel, dokola zase odpovídat, byť jsou mu samozřejmě chutě druhých ukradené - nechce-li se tedy nezdvořile zpronevěřit zvyklostem a obecně být označen za namyšlence, podivína, troubu, hovado – dosaď si, co jsi kdo zažil…

Přání dobré chuti dozajista nachází své opodstatnění tam, kde se rodina k jídlu schází ještě jako za starých časů - jako chudí u mísy, s mírem v srdci. Byť by to mělo být jen jednou do roka, na Štědrý den. Sedne se a jí, mají se (alespoň v tu chvíli) rádi. Po takové siestě marně aby ale jeden pátral právě tam, kde přání a děkování poletují nejvíc, takříkajíc povinně. Mezitím se u stolu taktéž i hojně žvaní, vychloubá a pomlouvá: předseda místní BSP potřísnil si při vypravování vtipů svoji rudou kravatu, na olbřímím břichu položenou; ženské se chichotají – je to ale tentokrát opravdu těm vtipům, neboť je dnes rajská omáčka. Ke stolu usedali postupně, tak, jak se odlučovali z fronty od okénka, a každý způsobně zadeklamoval – tomu prvnímu bude určitě chutnat nejvíc, protože má-li pracovní skupina 6-10 členů, sám za ni bude kolegům děkovat 5-9x. Vůbec to bude velkolepá hodovní tabule – vždyť tam „dobrá chuť“ zahlaholí hned 20-54x, a to ani nepočítáme vinšující kolemjdoucí z ostatních oddělení. Snad aby tedy raději přišel člověk na oběd jako poslední? Není nakonec ale nejlepší jíst v soukromí vlastního pracoviště?

Příjem potravy je už z biologické lidské podstaty záležitost stejně intimní jako její vylučování. Je-li přitom zvíře vyrušeno, reaguje tu nevolí, jindy výhružkou, i agresí – člověk se krotí, neboť je to člověk, se vším všudy – i se svými pokryteckými návyky. Jí přece jako člověk, ne jako zvíře. Je svázán konvencí, která mu velí i s plnými ústy, ve jménu dobrých mravů, otrocky omílat prázdnou frázi. Většině to, pravda, nevadí – stinnou stránkou demokracie je holt dominance hlupáků. Braní cizích dobrých chutí do úst nadarmo je koneckonců tak jako tak jen jedním ze syndromů „nové“ doby, která tu byla už za Svatopluka Čecha („kvas doby naší churavé a dusné, / ty všechny fráze dávno sluchu hnusné“): inflace slov, prázdných gest, potěmkinských mravů. „Tyť ustavičně prosíš a děkuješ jako žebrák,“ pokáral pana Broučka vlídně jednou hostitel. Je to tak – a zdaleka nejde jen o opičárny v jídelnách, viz třeba i nedávné Vánoce a Nový rok. Lze se ale vůbec vyhnout historické době, v níž žijeme? – myslím, že to nějak šlo vždycky. Takže: „Dobrou chuť!?“ – ne, děkuji, vystačím si s ní sám. A Vám přeji klid k jídlu…