To dohlédnutí berte symbolicky, neb je to jen mámino přání. Prostě chce bratra vidět v důchodovém závětří a pak prý klidně umře. Jinak je máma stále čiperka, která se stará sama o sebe a aspoň jednou týdně o bratra, když ho vždy pozve na oběd. Se mnou, samozřejmě, musela vařit oběd pro dva, ale dělala to ráda. Já sice bydlel u bratra na Žižkově, ale poctivě jsem chodil mámu navštěvovat do Vršovic skoro každý den. To chodil myslím vážně.

Skutečně jsem ze Žižkova chodil pěšky. Jednak abych měl nějaký pohyb, ale hlavně proto, že na Moskevské ulici ve Vršovicích je řeznická vývařovna, kde nádherně vaří všechno možné, ale já si tam dával ke snídani jen dršťkovou polévku. Tu bych skutečně mohl mít každé ráno! Od řezníka to k mámě bylo už jen nějakých deset minut. Vždy jsem na ni zazvonil, ona sjela výtahem dolů do přízemí a odemkla mi. Jednou jsem při požívání dršťkové polévky pocítil náhlé nutkání k úlevě, ale věda, že to mám k mámě jen těch deset minut, klidně jsem dojedl a teprve pak se vydal na cestu. Bohužel, to malé prodlení se neukázalo jako chytré a kolem stadionu Bohemians jsem už vyloženě pádil. Před naším činžákem mě začaly chytat první křeče. Naštěstí z domu někdo vycházel, a tak jsem nemusel na mámu zvonit. Vklouzl jsem dovnitř, vyjel do našeho patra jako blesk a na mámu zazvonil přímo u jejích dveří. Nic! Nebyla doma!

Co teď? Zaťal jsem zuby a horečně přemýšlel, co dělat. Nejpraktičtější by bylo zazvonit na sousedy, které jsem ovšem neznal. Z lidí, které jsem před čtyřmi dekádami znal, už zbývala jen moje máma. A co jim řeknu? Jenom se u vás vydělám a hned zase jdu? Jenže jsem neměl na vybranou a přinucen okolnostmi jsem skutečně na sousedy zazvonil. Na ty nejbližší, ale ani oni nebyli doma! Zkusil jsem ještě druhé dveře a nakonec i třetí. Víc jich v patře nebylo, ale doma nebyl nikdo! Zdrceně jsem se opřel o zeď, skřížil nohy a zuřivě přemýšlel, jak dlouho ještě můžu, než... Co kdybych sjel výtahem ke sklepům a tam někde, ve tmě... napadlo mě. Ale dokážu to? Tušil jsem, že mám ke katastrofě jen pár kroků a ke sklepu jich zbývalo hodně. Pot ze mne lil.

A v tom se otevřely dveře našeho bytu a v nich stála máma!

„Co tady děláš?" vyjekla.

„Modlim se,“ zachrčel jsem a vklouzl do bytu.

Když jsem se konečně vynořil z útrob záchodu, moje první otázka byla: „Proboha, proč jsi mi neotevřela?"

„Protože jsem se bála. Dívala jsem se kukátkem a po podlaží chodil nějakej divnej chlap a na všechny zvonil...“