Byl první jarní den a bylo nádherně. Zavolal jsem Desovi, že si jako přijedu pro ten kravský trus, který mi večer předtím v hospodě slíbil. Ten jsem potřeboval na zalévání zeleniny. Už jsem o tom dávno snil. Mít dva velké sudy, napnit je kravincema a zalít vodou. Za pár dnů se kravince rozpustí a tou směsí pak zaléváte zeleninu na záhonech. Roste jako divá!

Nejprve jsem tedy zajel do našeho hardwaru a objednal si dva dvousetlitrové plastikové sudy. Slíbili mi, že je do druhého dne dodají. Pak za Péťou, který má nejen zeleninovou zahradu, ale i veliký a hluboký trajler (přívěs). Péťovi jsem nic vysvětlovat nemusel. Jako horlivý zahradník nejenže věděl, jakými kvalitami kravský trus oplývá, ale že takový slib od připitého farmáře může také mít jen omezenou dobu platnosti. Takže zapřáhl trajler a už jsme jeli k Desovi. Ten má malou dobytčí farmu a na ní místo, kde dobytek přikrmuje. Jak takové místo od dobře vypaseného dobytka vypadá, ponechám čtenářově představivosti, ale nás přímo nadchlo. Za půl hodiny jsme měli trajler vrchovatý suchým kravským trusem. Slíbil jsem Desovi pár piv, což ten dobrý muž odmítl řka, že bude v hospodě v pátek a abych se koukal ukázat. Načež jsme trajler zavezli k Péťovi a prozatímně umístili vně plotu mezi plevelem.

Druhý den se začaly stahovat nad Stuarts Point mraky. Černé mraky. Hnal jsem do hardwaru pro sudy a zjistil, že sudy sice dorazily jak slíbeno, ale místo víka měly jen malé otvory na hadici, kterými se do nich tedy dalo něco nalít, ale rozhodně ne propasírovat suché kravince. Peníze mi sice vrátili, ale to mně bylo houby platné. Zajel jsem proto ještě do Macksvillu, který je od nás dvacet tři kilometrů, a pokusil se sehnat sudy tam, ale bezúspěšně. Měli jen tytéž jako u nás, s malým otvorem. Slíbili však, že mi objednají ty pravé, ale budou je mít až druhý den. Jel jsem domů a modlil se, aby počasí aspoň den vydrželo, i když ještě předevčírem jsem se modlil za déšť, aby pršelo, protože to už potřebujeme. Austrálie je kontinent, který je celkem pravidelně sužován velkými suchy. Když však přijdou deště, jsou hned záplavy. Naposledy jsme měli záplavy před deseti lety. To mi dcera koupila farmářský kabát a klobouk, oboje specielně vyrobené do deště z naolejovaných koží. Ten kabát se jmenuje drizzabone, což je odvozeno ze slov „dry as a bone“, čili česky „suchý jako kost“. Oboje viselo zapavučinováno v garáži na ramínku.

V noci začalo pršet. Ráno jsem se probudil a lilo tak, že jsem hned tušil, že teď už mohu na sudy zapomenout. Šel jsem do garáže a zjistil, že zatímco Austrálii deset let sužovalo sucho, tak já jsem mezitím z drizzabonu vyrost. Bohužel jen na šířku. Nakonec se mi ale podařilo do kabátu napasovat a dopnout jej. Nasadil jsem si klobouk a přes rameno hodil prázdné pouzdro od tenisové rakety, neb jsem hodlal koupit v trafice noviny a pouzdro je z plastiku, který vodu nepropouští. Venku jsem zahvízdal na psa a s ním vyrazil do centra. Musel na mne být úžasný pohled. Nacpaný do hnědého kabátu jako špekáček, z kterého mi koukaly jen bosé, chlupaté nohy, a s kloboukem hluboko do čela, neb lilo skoro vodorovně. Prodíral jsem se tou činou však dobře, neb pod kabátem bylo sucho! Občas sice vedle mne přibrzdilo auto nějakého šprýmaře, kterých je v naší vesnici plno, a ten neodolal, stáhl okno i za cenu napršení dovnitř a volal : „Sténdou, tak už se rozhodni, jdeš honit krávy nebo hrát tenis?“

Koupil jsem noviny a cestou nazpět se rozhodl, že se stavím u Péti, abych obhlédl situaci s trajlerem. Tam jsem musel kolem hasičárny, kde mne překvapilo, že dveře byly otevřené a v nich stál Rick. Ten nechtěl vědět, jestli jdu honit krávy nebo hrát tenis, ale proč nemám žádné boty. Popravdě jsem mu řekl, že nemám žádné nepromokavé, takže je lepší v tomhle počasí nenosit žádné.

„Hasičské nepromokavé jsou,“ odvětil a poradil mi, abych šel domů a vzal si je, protože jestli to takhle půjde dál, tak nás budou volat k záplavám.

Bože můj, k záplavám! Úplně jsem zapoměl, že dobrovolná hasičská brigáda není jen na ohně. Narazil jsem si klobouk hlouběji do čela, obrátil se a vyrazil proti větru. K Péťovi to už byl jen kousek. Trajler stál u plotu, kde jsme jej zanechali, ale Péťa nebyl doma, odjel do Sydney. Obhlédl jsem situaci a neraději bych zaplakal. Prudký déšť nejen, že trus rozmočil, ale i vyplavil z trajleru ven. Ať si mne kdo chce zove sprosťákem, ale v trajleru bylo hovno, zatímco kolem dokola jak nasráno. Výstižněji se ta situace opravdu popsat nedala. Až vysvitne slunko, pomyslel jsem si, tak tady poroste plevel jak divej...

Doma mě přivítala žena sdělením, že zatímco jsem nebyl doma, tak ty dva sudy přivezli z Macksvillu. Mávl jsem rukou, jako že to je jedno, že na tom nesejde, a dodal, že teď už může pršet, jak chce. Za dvě hodiny vysvitlo slunce. No, aspoň že nás nebudou volat k povodním!

******
Poznámka redakce: 22. února vyšly v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.