Po vlně mrazíků, která připravila spoustu vinařů o kus letošní úrody (a kdo ví, jak to bude s meruňkami), se rozhostilo přívětivé počasí a mne najednou přestalo bavit dění veřejné. Nebaví mě číst ani poslouchat o od volávání brazilské prezidentky, otravuje mě všudypřítomný Karel IV. a politické spory mi připadají vlezlé a protivné jako komáři.
Jenomže se nějak nedokážu spokojit s podněty z vlastní domácnosti, kočky si spí, nic neříkají a z okna je vidět pořád totéž.
Tak se opatrně porozhlížím po něčem, co by mě zaujalo – a ejhle! Začíná Svět knihy, ten báječný festival, kde může člověk celé dny bloudit mezi stánky a nejrůznějšími diskusními scénami, kde se dá vidět a slyšet spousta zajímavých věcí. Tam tedy rozhodně půjdu a nebudu tam jen povinnou hodinu nebo dvě: tam se mi podaří potkat něco, co bude pro mne nové a bude mě zajímat.
V přípravách na Svět knihy bych si asi měla číst, usoudila jsem. I otevřela jsem čtečku a naslepo si prstem vybrala knihu, která to bude. Byl to Sorokinův Den opričnika v báječném překladu Libora Dvořáka z roku 2006, tedy knížka deset let stará. Už jsem ji kdysi četla, ale pak nejspíš pozapomněla, a tak si blaženě užívám toho, jak si autor představuje Rusko v roce 2027. Je to antiutopie: zemi ovládá Gosudar, jenž vládne jako Ivan Hrozný a má za tím účelem svou věrnou tělesnou gardu – opričninu, na západní hranici země stojí zeď, přes kterou rourami na Západ proudí ropa a plyn, na Rudém náměstí občané spálili cestovní pasy a pro blaho těch dobrovolně uvězněných jsou povoleny drogy.
Čtu si a bavím se přenáramně: je to sice humor zabarvený velmi do temna, ale pozoruhodně souzní s knížkou o Putinovi od Waltera Laqueura, jíž jsem věnovala několik měsíců práce. Až na to, že Laqueur si nic nevymýšlí, kdežto Sorokin všechno. Bavím se tak dobře hlavně proto, že je to všechno přece vymyšlené, je to do absurdit zvětšený a deformovaný obraz té nedaleké velké země. Ačkoliv... vlastně... jakpak je to dlouho, co se Vladimir Putin rozhodl zřídit domobranu, která bude podléhat jeho osobnímu velení? O tom Laqueur nenapsal nic, v době, kdy knihu psal, tedy v roce 2015, nic takového ještě neexistovalo. V době, kdy psal Sorokin svůj Den opričníka, také po žádné domobraně či opričnině nebylo vidu ani slechu. Až nyní...
Možná by měli v Rusku podle Sorokinovy knížky znovu natočit film, který by obyvatelům ukázal, jak by to mělo všechno vypadat: jen se obávám, že kdyby opravdu vycházel z autorova textu, moc příznivců by nové domobraně nezískal. Ale kdo ví?
Možná člověk veřejnému dění neujde, možná jsem nějak přepolitizovaná a i v antiutopii vidím ne-li dnešní, pak zítřejší či pozítřejší realitu. Ale možná jsem si jen vybrala nesprávnou knihu. Musím si dát dobrý pozor, co si na Světě knihy budu prohlížet. No jo, jenže pokud se chci opravdu vyhnout nevábnému světu, budou to nejspíš muset být pohádky...
LN, 13.5.2016