Automobilem jezdím co možná nejméně.

Za volantem nelze číst (i když lze poslouchat audioknihy jako Nápady laskavého čtenáře) a nikoho kromě komára nepotkáte. Dne 19. června 2010 jsem jel z Plzně Západním expresem na valnou hromadu české Obce spisovatelů konanou na pražském magistrátu, který svou velebnou budovu propůjčil pro tu sobotu Obci zadarmo. Na Mariánském náměstí mě už čekalo křeslo radního Ptáčka, ale vraťme se na Smíchov. Přistoupila studentka literární vědy krátící si cestu Prahou způsobem, který doporučoval už Borovičkův televizní seriál Dynastie Nováků. Studentka se jmenovala se Kateřina Matoušová a stěžovala si, jak ji trýzní zlý profesor (a básník) Josef Peterka. Doprovázel jsem ji skoro až k Prašné bráně, i když Mariánské náměstí leží jiným směrem, a své cancy ukončil větou: „A víte, napsal jsem taky delší povídku Styky s Jorikou aneb OBVYKLÝ případ doktora Jekylla a pana Hyda.“

Katka vystřelila: „Počkat, o tom já už něco slyšela!“

„Sotva. Napsal jsem to v květnu.“

„Ne, ne. To... Jekylla a Hyda.“

Příhodu jsem pak u Magistrátu vyprávěl místopředsedovi Obce Brožkovi. Jestli ji chcete zobecnit, můžete, pokud ne, nemusíte, ale nedávno jsem jel Západním expresem zase, protože Ondřej Neff slavil ve Štěpánské ulici šedesáté páté narozeniny, a cestovali i mladíci.

První počal po chvíli počítat v sešitě a vystřihával ze čtverečkovaného bloku.

Druhý se později představil jako ONDŘEJ Thoř, cestoval z Konstantinových Lázní do svého bydliště v Ústí (město upřímně opěvoval) a lamentoval, že Českým dráhám trvá jeho přeprava skoro šest hodin.

Nebyl to valný čtenář, takže se nudil. Taky byl krajně zvídavý a družný, a nechal si tedy po chvíli vysvětlit, co druhý mladík čtverečky zamýšlí.

„Včera jsem dostal nápad," řekl onen strojař a zajímavě se rozhovořil o představě jakýchsi do sebe zásuvných krychliček. Ne, nešlo o Rubikovi kostku. Šlo o takřka sci-fi princip, jak třeba i budovat domy, a připomněl mi známou povídku Roberta Heinleina ... postavil si domeček, v tom domečku... (1940), kterou od dětství naprosto miluji.

Ano, šlo o zoufalého blouznivce (a očividně bez holky), o to však nejde. Fandím mu. Vyměnili si přede mnou i adresy a výstředník vystoupil ve Zdicích, aby pokračoval domů do Příbrami. Jeho jméno mi uniklo.

Nevydržel jsem a začal se s Ondřejem Thořem bavit místo něj a to je i věc, ke které jsou dobré vlaky a vlastně i zbytek Čech mimo Prahu.

A zrovna jako v případě studentky jsem dělal chytrého a v jednu chvíli ukázal i pozvánku na oslavu Neffových narozenin. Zvláštní! Mladý Ondřej se narodil ve stejný den jako Ondřej Neff a jeho otec v Ústí prý taky. A jestli mi nevěšel na nos bulíky? Těžko. Skutečně přijímal na mobil gratulace již od Plzně.

Když jsme se na Hlavním rozcházeli, promluvil jsem opět jako kniha: „Ten kluk z Příbrami byl zajímavej, co? A kdyby platily zákony pohádky do třetice, tak teď potkáš ve vlaku do Ústí konečně i nějakou holku, kdyžtak mě pozvi na svatbu."

Na což i čekám... A co je na těch dvou historkách nejlepší?

Že je to pravda.