Dnes nás knižní produkce zaplavuje takovou spoustou knih, že otázka „co nečíst“ může být kritériem pro výběr čtiva. Jak je ale nastavit? Čím se řídit? Jeden můj známý si to rozhodl ostrým předělem: žádné nové knihy nečte. Vypadá to dost primitivně, jako přístup kulturou nedotčeného člověka, ale to by se mu křivdilo. O literatuře se s ním dá hovořit. Vlastní rozsáhlou knihovnu beletrie, zčásti ji vytvořil sám, část má po svých předcích. Došel k tomu, že se vrací ke knihám, které kdysi četl a z nových věcí sleduje pouze odbornou literaturu své bývalé profese. A protože výjimky potvrzují pravidlo, výjimka zde být musí. A ta stojí zato! Kupuje pouze nové edice komiksů, publikace s ilustracemi Zdeňka Buriana, navštěvuje kvůli nim výstavy a sběratelské burzy.

Před několika lety jsem si nastavil vlastní kritérium. Nesnažil jsem se nikdy co nejrychleji dostat k věcem, které bývaly v médiích představovány jako literární objevy, takřka jako česká literární veledíla. Ale když má člověk kolem sebe mladé lidí, kteří jsou navíc čtenáři a ty novinky v české literatuře jim neuniknou, tak se k těm knihám dostane. Za těchto okolností jsem se začetl do objemného románu (skoro 700 stran) autorky narozené na začátku 80. let. Román se odehrával v krajině a obci, kterou znám. Ale genius loci a poetiku přírody jsem v něm nenašel. Líčil osudy řeholních sester po zrušení katolických ženských řádů v 50. letech, internaci a nucení řeholnic k těžké práci. Byla v něm spousta textů z novin, různé úřední listiny, korespondence a další dobové dokumenty. Zlo a dobro přesně rozděleny. Když císař Josef II. v roce 1782 zrušil 140 klášterů, což představovalo polovinu v zemi, mnozí to považovali za barbarské. Nezákonná likvidace klášterů a internace řeholníků v padesátých letech byla také aktem barbarství. Vyabstrahovat ze světa dobro a zlo je možné v náboženské nebo politické ideologii. Ale v románu? Život je složitý a jak říká známé, údajně rabínské rčení, „všechno je jinak“.

Představa, že všech obyvatel klášterů se likvidace klášterů a přechod řeholnic do civilního života citelně dotkla, je falešná. Podobně jako někteří kněží se na kněžskou dráhu vydali na přání svých rodičů, bylo tomu podobně i u řádových sester. V početných rodinách s mnoha dětmi se pokládalo za věc prestiže, aby se nadaný syn stal duchovním. Pro dívku někdy mohlo být obtížné se uplatnit, dobře se vdát. Ve středostavovských rodinách svou roli hrálo i věno, které se v početné rodině na každou dívku nemuselo dostat. Klášter představoval důstojnou možnost, jak se uplatnit. Jistě byly řádové sestry, které možnost odejít z kláštera do civilního světa uvítaly.

Pokud si romanopisec osvědčil dovednost psát tak, aby jeho dílo bylo po všech stránkách v souladu s mainstreamem a nebylo v něm nic, a to ani v náznaku, co by mohlo vadit ostražitým aktivistům a co by nemohly akceptovat aktuální politické „elity“, pak se román stává něčím jako příručka „správného myšlení“. Autor ví, co je Zlo, co je Dobro a předkládanými příběhy a fakty se to snaží dokázat. Na generaci, která není dotčena starou literaturou a nemá žádné osobní zkušenosti z popisované doby, to působit může. Problém je u těch, kteří se v historii vyznají. A také u těch, kteří si něco z minulosti pamatují. Ostatně obecně platí, že lidé, kteří si toho hodně pamatují, jsou vždy problém.

Autor zde plácá, nic z toho, co by se týkalo řádových sester, si přece nemůže pamatovat. To se namítnout dá, ale pravda to není. Moc těch osobních vzpomínek nemám, zato jsou poměrně silné a proto si je dodnes pamatuji. Koncem 50. let jsem si ošklivě na rozbité váze pořezal ruku. Otec mne vezl do ostravské nemocnice Fifejdy. Tam jsem se poprvé setkal s řádovými sestrami. Pamatuji si jejich zvláštní oblečení. Že to jsou řádové sestry jsem se dozvěděl později. V nemocnici mne přijímaly a byly u ošetření. Rána na ruce byla šita v narkóze a okolnosti před zákrokem, příjezd do nemocnice a probuzení z narkózy si pamatuji. V paměti mi utkvěly právě ony řádové sestry. Jistě byli řeholníci a řeholnice v internaci, byli takoví, kteří vykonávali těžké práce. Práce řádových sester na operačních sálech těžká byla. Později jsem se od zdravotnice, která na Fifejdách pracovala, dověděl, že práce řádových sester byla v nemocnici vysoce hodnocena. Bylo jich tam hodně, v práci viděly své uplatnění a ochotně konaly službu na odděleních, která mezi civilními sestrami nepatřila k oblíbeným. Ostravská nemocnice u nás jistě nebyla výjimkou. Druhá vzpomínka je z doby počátku normalizace v 70. letech. Znal jsem případ dívky, která po ukončení základní školy odešla do kláštera a stala se řeholnicí. Jiná dívka se k tomu rozhodla až na gymnáziu. Nic zlého se jim nestalo, nikdo jim nebránil. Představa Zla na straně jedné a Dobra na straně opačné a mezi tím nic má trhliny. Jednání románové postavy v ději, který zná jen jednání „dobrá“ a jednání „zlá“, jsou degradovány na pohyb loutek.

Tak jsem si udělal kritérium pro rozhodnutí „co nečíst“. Pokud jde o české autory, nečtu romány těch, kteří popisují dobu, o níž z vlastní zkušenosti nic nemohou vědět. Pro někoho to je hloupost. Není přece spousta románů, jejichž autoři nebyli současníky doby, v níž se odehrává děj jejich románů? To je pravda. Ale jejich romány dokázaly víc než ukazovat pohyb loutek představujících čisté Zlo a čisté Dobro.

Také jsou mi protivné všechny ty citáty z novin a jiných archiválií. Plný odkazů na reálné historické dokumenty je například román Pražský hřbitov od italského autora Umberta Eca. Je ale zbytečné vysvětlovat, v čem je rozdíl. Ne vše, co u Eca vypadá jako historický dokument, jím musí ve skutečnosti být. Lze fabulovat. V úvodu románu Pes baskervillský dr. Watson hledá informace o lékaři Jakubu Mortimerovi. Nachází je v Adresáři lékařů s poznámkou, že Mortimer je autorem článku v odborném časopise Lancet z roku 1882. Kdo by se po tom pídil, aby si mohl ověřit to, co rozumný čtenář ví. Totiž že si ty citace autor Psa baskervillského vymyslel.

Otázka „co nečíst“ od současných autorů, „diskriminace“ některých autorů, orientace na autory, kteří jsou starší než já a jejich vyhledávání, mi přinesly dost čtiva. Zmínil bych alespoň britsko-amerického romanopisce Simona Winchestera (nar. 1944) a ve stejném roce 1944 narozeného (v roce 2023 zesnulého) Švýcara Petera Bieriho, píšícího pod pseudonymem Pascal Mercier. O těchto autorech snad někdy příště.