Do včerejška jsem o tom jevu pouze četl nebo pozoroval ve filmech, jak se to dělá. Velká hromada knih, připravená na podpálení za jásotu přihlížejícího davu (Berlín, květen 1933, dobový nacistický dokument). Halda knih zapálená plamenometem nezapomenutelného požárníka Guy Montaga (451 stupňů Fahrenheita, román od Ray Bradburyho, zfilmováno). Bedny plné knih, určených do stoupy ( Perličky na dně; próza od Bohumila Hrabala, zfilmováno).

Včera večer jsem otevřel modré víko reálného kontejneru, abych - poslušen pravidel o třídění komunálních odpadů - do kontejneru vhodil nastřádané, objemné štůsky Práva, Lidových novin, Televizního magazínu a Nových osmisměrek. V kontejneru tentokráte neležely roztrhané obaly a sešlapané škatule. Vnitřek kontejneru byl do poloviny zaplněn knížkami. Velké, malé, brožované, vázané, pejprbeky, příručky, romány, ročenky... Ležely v kontejneru naházené bez milosti jedna přes druhou. Některé svazky nestačily při dopadu sevřít své listy a bezmocně roztaženy, spočívaly na ostatních jako v nějakém hromadném hrobě před zasypáním popravených odsouzenců.

Víko můžete snadno odklopit, vlézt dovnitř a knihy si prohlížet - ovšem i za světla by to bylo riskantní. Někdo přijde a víko snaživě přiklopí nazpět, netuše, že uvěznil odvážného hledače pokladů. Neřku-li, když je pozdní večer, prší, pouliční lampa daleko a rozhoupaná od západního větru, nesoucího na svém hřbetě letní bouřku.

Natáhl jsem pravici co nejvíc, nahmátl poslepu výtisk v pěkné, zachovalé vazbě a strčil pod bundu. Ve tmě a bez brýlí je titul knihy zatím neluštitelnou záhadou. Připadám si jako kluk, který si na pouťové veselici právě vytáhl z osudí zalepenou obálku se štěstíčkem. Uvidím na vytaženou knížku až v domě.

Cestou nazpátek jsem vzpomínal, co se tak všechno s knihami dřív dělalo.

Knihy se zakazovaly, zabavovaly, schovávaly, zavíraly, pálily na hranicích - někdy s nimi byli upalováni i jejich heretičtí autoři. Koniášové si přicházeli přitom na své rozkoše.

Jan Neruda v jednom ze svých hravých a dravých obrázků dosvědčuje, že hokynář z knih snadno trhal listy a dělal z nich kornouty na laciné cukroví pro mlsné caparty. Z dalších vytržených listů lze složit šaškovské čepičky nebo papírové vlaštovky nebo legračního koníčka pro slečnu. Knihu lze taky využít na kutilský způsob: jako podložku pod nohu kulhajícího stolku, jako závaží při slepování prasklých součástek, jako zákryt nepatřičné skvrny na odkládací ploše parádní komody. Rozevřená kniha vhodně umístěná na konferenčním stole se hodí jako kamufláž intelektu; více knih stejného formátu a shodně vázaných pak může vtipně zakrýt tajnou schránku s lahvinkou nějakého vzácnějšího, oduševnělého pitiva. Dobrý dojem budí například absint.

Půjčování, darování, vnucování knih přítelkyním či milencům není v současné době možno považovat za efektivní způsob likvidace knížek. Výhledově se počítá s digitalizací a elektronickými čtečkami. Znalci uvádějí také pesimistickou prognózu - že totiž písemné projevy se ukáží v budoucnu jako zbytečné. Místo nich se budou používat piktogramy.

Není to beznadějný nápad, vždyť obrázkové písmo tady už kdysi bylo.

© Petr Kersch, Děčín, červenec 2011