„Doma jsem tam, kde mám knihovnu.“
Erasmus Rotterdamský

Bylo to někdy začátkem let osmdesátých, když jsem coby student navštívil besedu se spisovatelem Páralem. Nabádal tam čtenáře, aby si jeho knihy kupovali, nikoli v knihovnách půjčovali, neboť jsou prý plné choroboplodných zárodků po předchozích čtenářích.

Nu, věru rád bych si je tenkrát býval koupil, vždyť jsem v knihkupectvích pravidelně nechával kus svého kapesného; měl jsem pocit, že si tak pro budoucí život - jenž se mi jako každému mladému jevil být prakticky nekonečný - střádám to nejcennější. Kde však tenkrát sehnat Párala! Dnes už jsou to jen starší generace, které pamatují ty fronty, pokud se titul dostal vůbec na pult.

Jak šel čas, knih už jsem měl tolik, že když jsem po třicítce konečně získal byt, nemohl jsem jinak, než si na ně pořídit domácí knihovnu – a protože to byla vzácnost ze všech největší, nemohla být jen tak ledajaká. Na zakázku nechal jsem si zrobit olbřímí police o třech oddílech, co do velikosti odstupňovaných, vlastní to návrh ve stylu jakéhosi pseudobiedermeieru. Sarkasticky ji otec nazýval „takzvaná knihovna“, neboť svojí zvláštností velmi se vymykala jeho konzervativním představám, nehledě na to, že něco jako knihovnu stejně koneckonců považoval za zbytečnost, sám za život nashromáždiv asi tak deset knih, většinou jakési technické tabulky. Tak už to – bohužel - mezi generacemi chodí.

Než mi bylo čtyřicet, knihovna byla plná. To už se v ní skvěly i svazky často omšelé, v antikvariátu zakoupené, neboť na ty nové stěží by stačila výplata. A také už mi tak nezáleželo na tom, aby kniha byla jen „moje“, začínal jsem tušit, že věčně kupodivu žít nebudu, takže i ty knihy, byť zdaleka ne nesmrtelné, stejně mě přežijí a jen v lepším případě zpátky se vrátí tam, odkud z valné části vzešly. Konečně, součástí moudření bylo mi i poznání, že nezáleží tolik na tom, kolik knih doma mám, ale kolik jsem jich přečetl.

A tak jsem začal dělat na stará kolena zase to, co v dětství: chodit do knihovny. A tam dnes – přiznám se – hojně zneužívám rezervační služby, kdy knížky si dopoledne v zaměstnání pěkně přes internet zarezervuji a odpoledne si je už jen v příslušném regále vezmu. Nedělal bych to, pravda, kdyby v naší nové knihovně ve Zlíně, zbudované v areálu bývalých Baťových závodů, nebyly k dispozici jen ty, co vyšly tuším až po roce 1990 – ty starší už jsou ve skladu, odkud jedině si je takto možno vyzvednout. Ale když ono jsou právě jen ty staré knihy zaručeně poctivé – o kvalitě mnoha současných překladů netřeba si dělat iluze, o všeobecně zakořeněném nešvaru „zbolševizované češtiny“ jakbysmet, viz svého času fejeton O kráse starých knih.

Nuže, staré knihy jsou ty nejlepší, žádné zmetky moderních neumětelů, krásně voní, je na nich patina stovek vděčných čtenářských zážitků. Teď ale nicméně hleďme, co jsem v jedné takové, konkrétně v naučném slovníku Domácí vševěd z roku 1925, co mi ho půjčil syn (tak už to – naštěstí – mezi generacemi chodí) pod heslem Knihovna veřejná našel:

Knihovna veřejná podléhá výnosu zems. polit. správy ze dne 11. května 1909 č. 68927, aby se zamezilo přenášení nakažlivých nemocí, zvláště tuberkulosy, nařízení, že:
1. Exempláře knih značně opotřebené a ohmatané, které odpor budí, mají býti z používání vyloučeny.
2. Vypůjčovatelé knih správou knihoven přidrženi býti mají k tomu, aby každou vypůjčenou knihu opatřili obalem z čistého papíru, který by po vrácení v knihovně vždy byl zase sňat a spálen.
3. Do každé knihy na vnitřní stranu desky má býti vlepeno krátké poučení o nebezpečí nákazy, hlavně tuberkulosou, která se knihami přenáší a rozšiřuje, o kýchání a kašlání nad knihou, jakož i převracení listů nasliněnými prsty, kterými se toto nebezpečí zmnohonásobuje, a konečně předpisy, jichž šetřiti nutno.

Coby milovníka právě takovýchto knih, značně už ohmataných a opotřebených, mě to přirozeně zaujalo: vida, i předkové nemálo si dovedli libovat v nařízeních byrokratických, do dnešních dnů naštěstí nepřeživších. Těžko si také představit, jak současný čtenář, knihy si domů z knihovny přinesa, svědomitě je do papírů balí, aby je tam pak při vracení zase sundávali, ke spálení shromažďovali. Jen třetí bod byl by snad realizovatelný - doufám však, že tímto fejetonem nějakého aktivního inženýra lidských duší k takovému nařízení neinspiruji; nejen v naší knihovně jistě by mi za to nepoděkovali...

Není toho již totiž zapotřebí: tuberkulóza nepředstavuje dnes zdaleka takovou hrozbu jako před sto lety – v 19. století byla příčinou každého čtvrtého úmrtí; zásadní obrat přinesl až vynález streptomycinu v roce 1943. Byť ani dnes není choroba zcela vymýcena a i v roce 2013 zemřelo na ni u nás 44 lidí (povětšinou velmi starých), statisticky to jistě není počet významný.

Záležitost mě nicméně inspirovala ke krátkému průzkumu půjčovních řádků současných knihoven. Někde otázku nakažlivých chorob neřeší vůbec, jinde se o nich zmiňují alespoň v odstavci zvaném obvykle „Vyloučení z půjčování“ – tam se vedle opatření proti výtečníkům, co knihy nevracejí, poškozují či kradou, řeší i nebozí nemocní, a sice obvykle v tom smyslu, že se jim knihy nepůjčí „po dobu onemocnění a karantény“. Pokud by pak někdo měl ochořet, když má zrovna výpůjčku doma, „je povinen o tom knihovnu informovat a zabezpečit desinfekci půjčených knih.“ Někde k tomu ještě pro jistotu vyžadují i potvrzení hygienicko-epidemiologické stanice.

Nu, jistě si nelze dělat iluze, že tak každý onemocněvší učiní. Dělíme se pospolu nicméně nejen o knihy, ale i o dopravní prostředky, toalety, čekárny, obchody a restaurace, všechny ty veřejné statky a prostory, kde bacily volně se druží, navzájem svým vlivem obdařují, i ruku kde každý každému podá, aniž mnohý hygieny příliš dbá. Z nařízení někdejší zemské politické správy budiž tedy dnešnímu čtenáři k užitku už jen poučení o tom, kterak listy v knize nasliněnými prsty nepřevracet, potažmo, nad knihou (nejen) z knihovny raději nesvačit. Víc se jistě bát netřeba – někdejším slovům páně Párala navzdory řekněme dnes bez obav, že knih z knihovny se štítit nemusíme.

Ba naopak: vždyť je jich tam tolik, krásných a cenných, že si je nejen nikdy všechny nekoupíme, ale ani nepřečteme, byť by člověk – jako ten básník - třeba i tisíc let žil. Je to bezedná studnice bohatství, jež nikdy nevyschne. A co je nejlepší, je přístupná úplně každému.

V naší „takzvané knihovně“ máme dnes doma jednu polici permanentně volnou, kam ukládáme knihy, co jsme si vypůjčili: vystřídalo se jich tam za ty roky jistě už několikrát víc, než by sama trvale pojala. Je to tedy nejen kus nábytku, ale vlastně i malý, neustále se obměňující kousek naší městské knihovny – svým způsobem dvě knihovny v jedné.

A tak jsme u nás doma – stejně jako ten Erasmus – opravdu doma.

Per-hand-preklady.cz