Vzpomínky dovedou být i trýznivé a pak bývají s oblibou neodbytné, ale častěji mívají podobu vlídnou a útěšnou. Nejlepší jsou však takové, jaké vládly mé mysli v nedávných dnech.

Minulý týden jsem se vypravila na besedu do Českého Těšína, do kavárny Avion. V Českém Těšíně jsem předtím byla snad dvakrát nebo třikrát, na filmovém festivalu, na jakési konferenci a poprvé na nějaké diskusi. Když jsem se k němu tentokrát ve vlaku blížila, najedou jsem si vzpomněla, že tam kdesi býval hotel Piast. Ano, ano, byl a vedl se o něj na začátku devadesátých let spor - právě toho se týkala zmíněná diskuse. Vystoupila jsem z vlaku, vyšla před nádraží, a opravdu: stála jsem přímo proti němu, a dokonce jsem v něm pak přespala.

V kavárně Avion, hned u mostu, který spojuje Český Těšín s polským Cieszynem, se večer debatovalo o Československo-polské solidaritě a mnozí přítomní byli pamětníci. Vzpomínala jsem na slavný festival ve Vratislavi, na tamní ranní mlhy, z nichž se kolem ozývala čeština - prostě na svou první návštěvu Polska; přítomní se usmívali a minulost ožívala. Bylo to, jako kdyby se spousta věcí vracela, podobně jako ta kavárna, která byla kdysi zbořena spolu s mostem, a nyní už je zas okrouhle rozsazená přímo nad břehem. Když do ní vejdete, preluduje u klavíru klavírista a interiér budí matný pocit, že se člověk přenesl v čase dávno před rok 1989, až někam před druhou světovou válku.

Návštěvníci byli většinou lidé, kteří ledacos pamatují, a mnozí z nich spolupracovali s Československo-polskou solidaritou - v Českém Těšíně to vůbec není "někdejší" instituce, je pořád živá a pracuje. Po diskusi však přišli dva mladí a ostýchavě se zeptali: "Když jste mluvila o vratislavském festivalu, to jste myslela ten z listopadu 1989?" A já si uvědomila, že jsem se nechala vzpomínkami natolik unést, až se mi zdálo, že mluvímo něčem, co každý zná a zažil nebo slyšel vyprávět. Legrační - tihle dva by to mohli zažít leda v kočárku, a ještě kdo ví, kdo ví.

Když jsem se pak uložila do postele v hotelu Piast, byla jsem si jista, že je svět v úplném pořádku, že se nic dobrého neztrácí, ale trvá, dál z pozadí tiše bdí nad přítomností, a když je potřeba, útěšně vystoupí: "Netrap se, nic si z ničeho nedělej, člověk přece potká spoustu dobrých lidí a ti se taky objeví, když je to potřeba."

Snažila jsem se vybavit si, kdy jsem to vlastně v Českém Těšíně za těch skoro pětadvacet let byla, kolikrát, v kterém roce a při jaké příležitosti. Nevedlo se mi to. Sice mi trochu uvízlo v mysli, že jsme se tam procházeli u zámku, ale to vlastně bylo v Cieszyně, pár kroků za hranicemi. Zívla jsem a usnula. Jak se sluší a patří, příjemný večer přivolal příjemný sen. Zdálo se mi, že jedu tramvají přes most z Českého Těšína do Cieszyna (ano, ano, opravdu tam jezdila tramvaj) a celník mi říká - vás vůbec kontrolovat nebudu, vám vidím na nose, že nic nevezete. Samozřejmě jsem se ve snu nadmula pýchou, že vypadám už na pohled počestně, a spokojeně jsem spala až do rána.

LN, 19.4.2013