Copak ve vrtulníku, to mi ještě bylo hej. Na pobřeží Západního Vancouveru jsem zahlédla dům, který mi kdysi pyšně předváděl jeden ctitel. Čtyři ložnice a tolikéž koupelen, jeden obývák formální, kdyby přišla na čaj královna, druhý spojený s kuchyní, pracovna na galerii, všechno vyvedeno v dřevě zeravu obrovského neboli western red cedar, příslušně oterasováno s výhledem na ostrovy. Přístup na pláž včetně garáže pro loď, v moři zakotvená platforma na slunění po plavání. Jenom knihovnu mi ten bídák neukázal, i když někde musela být schovaná, protože v celém paláci nebyla nikde jediná knížka. No však taky nic nebylo.

Do vzpomínek se ve sluchátkách ozval dispečer, který nás posílal přistát buď do přístavu, nebo na letiště, protože na střeše nemocnice se to z nějakého důvodu nehodilo. Pilot se ohlédl na fešáka, který mi celou cestu sledoval roztodivné budíky. Fešák zakroutil hlavou a pilot vece do mikrofonu: "Tak jo, krchhhh, letíme na špitál, krchhh, konec." A bylo.

Svůj grandiózní přílet ani další podrobnosti si moc nepamatuju, jenom vím, že kolem byli nějací andělé, vozili mě výtahem dolů a nahoru a já jsem se smála, že mě v pekle nechtěli, tak jedu do nebe. Probudila jsem se, když mi sestra dávala transfúzi, a smích mě přešel, protože to pálilo jak čert. Sestra hudrovala, ať nefňukám a držím. No a pak to byl čím dál tím větší průšvih. Chodili za mnou různí týpci a kladli mi nesmyslné otázky, jako jestli mám sebevražedné sklony, kolik mám sourozenců a jestli užívám přírodní medicínu. Přišlo mi, že mě omylem zavřeli do blázince. Ještě ke všemu mi nedali večeři, i když jsem od rána nejedla, protože kuchyně prý už je zavřená. Naštěstí klenot do kufříku přibalil pár müsli tyčinek. Pro zostření trestu mi sestra vysvětlila, co všechno a kam mám dělat na záchodě, což mě dorazilo úplně.

Některý z týpků přinesl příručku pro pacienty. Do velkého kroužkového šanonu jsem nakoukla a zase ho rychle zabouchla. Zamrkaly na mě totiž texty, jejichž překládáním jsem se už léta živila. Všechny ty šťavnaté procedury a pocity, které jsem si držela od těla, po mně najednou skočily i s obrázky. Už to nebyla jenom slova, byly zatraceně skutečné a šly mi po krku. Snad sakra stačí, že to prodělávám, nemusím si v tom ještě říkat, abych věděla, nač se těšit.

Světlá chvíle nastala, když se dostavil můj hlavní hematolog. Náramně mi připomíná profesora, který mě kdysi na UBC učil demografii. Byl to moc chytrý pán s báječným smyslem pro humor. Hematolog se mi snažil vysvětlit, co se mnou budou dělat, ale v šoku po vstupu do instituce mi hlava vůbec nic nebrala. Vím jenom, že mě požádal o souhlas, aby mi při testech mohli odebrat o malinko víc dřeně pro výzkumné účely. Ochotně jsem souhlasila a dodnes jsem moc ráda, že mě vyfasoval právě on.

Zavolala jsem klenotovi, aby věděl, co a jak, dala jsem mu přímé číslo telefonu a instrukce, které vancouverské kamarády informovat. Podrobnostmi ani skuhráním jsem ho nezatěžovala. Ze zkušeností vím, že v těchto případech marodův partner mnohdy trpí víc než marod sám. Partner je totiž bezmocnější než marod a není chráněn citovou otupělostí, která se u maroda po počátečním šoku dostaví.

Noc jsem probděla, protože pořád někde něco pípalo a hučelo, z chodby svítilo světlo a ze stropu fičel severák. Flanelová prostěradla, která vydávali za deky, byla proti němu bezmocná. Stojan vedle postele jsem měla ověšený asi šesti pytlíky s různými výstražnými nápisy a vylepšený kyslíkovou bombou. Šlauchy mi vedly do obou předloktí i do nosu a kdykoliv jsem se potácela na záchod, musela jsem stojan vytáhnout ze zásuvky a potom zase zapojit, jinak ječel jak ta Viktorka.

Než jsem propadla zoufalství a poprosila personál, aby mě radši nechal důstojně umřít, rozhodla jsem se o všem napsat další knížku, už proto, abych tomu dala smysl. Člověk totiž dokáže zvládnout téměř cokoliv, když má proč. To, že jsem takhle blbě onemocněla, jsem sice ovlivnit nemohla, ale pořád jsem mohla ovlivnit to, jak to budu snášet, jestli si z toho budu dělat srandu nebo se tomu poddám. Dostojevský se ve vězení nejvíc bál toho, že nebude hoden svého utrpení. Já jsem se nejvíc bála, že se přestanu chechtat.

Líto mi ničeho nebylo, naopak, měla jsem radost, že jsem v životě vynechala jen málo příležitostí provést nějakou ptákovinu. Moje indiánské jméno je totiž Hází koblihy.

© Zuzana Kulhánková 2014