Nejsem si jista, zda jsem se v Posledním slově už někdy přiznala ke své přehluboké lásce k českým centrům. Poznala jsem jich jen několik, ve Varšavě, Bukurešti, v Kyjevě, v Mnichově a v Moskvě, a vždycky jsem se tam podrobně vyptávala, co dělají. Dělají ledacos zajímavého – vlastně nevím, zda všechna, záleží to samozřejmě na místním řediteli, který se každé čtyři roky mění. A může se stát, že některé centrum celá léta skoro nefunguje, protože ředitel je neschopný nebo líný, zatímco jinde české centrum vzkvétá, pořádá spoustu zajímavých kulturních akcí spojených skoro pokaždé s diskusemi, stane se na několik let centrem lidí, které Česká republika zajímá, a dokonce přitáhne i nové.

A teď najednou má přijít reforma, jejíž smysl ani účel neznám: znenadání bylo zrušeno několik výběrových řízení na nové ředitele (podávání přihlášek bylo uzavřeno už předtím, takže přihlášky přišly) a řízení některých center se přesouvá přímo na ministerstvo zahraničí (do nynějška měla centra vlastní „centrálu“, která sice samozřejmě pod ministerstvo zahraničí spadala, ale měla vlastní pravomoci).

Postěžovala jsem si kamarádům a jeden z nich usoudil, že to bude patrně důsledek nějaké nové koncepce: proč by měl stát v zahraničí podporovat nějaké kulturní počiny? Důležitý je přece obchod, obchod a obchod, a tak se mohou nějaká česká centra prostě zavřít. Ušetří se tím a stát dá jasně najevo, že ho nezajímají nějaké kecy, filmy, obrazy nebo knihy, ale jen prachy a prachy. Protože jsem podobné podezření chovala taky, byla jsem zhnusena. Kamarádi taky.

Pak jsem to ale znovu promýšlela a po rozhovoru s jedním znalým poměrů jsem začala doufat, že možná nebude tak zle. O prachy podle Pana Znalého samozřejmě jde, ale trochu jinak: slušnou část rozpočtů jednotlivých center pokrýval Český dům v Moskvě a tam je teď o peníze ouvej, pád rublu a pokles cen toho jediného, co Rusko umí světu nabízet ve velkém, totiž ropy a plynu, příjmy Českého domu značně omezil. A tak se – možná – ministerstvo rozhodlo, že nebude nadále vydržovat dosavadní „centrálu“ a převede řízení českých center přímo na ministerstvo. (V jiných zemích to je dost obvyklé.) No jo, jenže to, co zatím dělali v „centrále“, přece bude stejně muset někdo dělat – tedy pokud náhodou neplatí alternativa číslo jedna – a ten za to přece taky bude muset dostat zaplaceno!

Jak to dopadne, samozřejmě nevím, ať si lámu hlavu sebevíc, tak se ve mně sváří oba ty pohledy a střídavě propadám panice, že zanikne anebo bude ochromen ten skvělý způsob propagace české kultury a společnosti, který nám získává příznivce, a pak si zase říkám, že nesmím panikařit a že centra přece jen nebudou zrušena a budou pracovat jako dosud, nebo dokonce ještě lépe. Snažím se dospět ve vlastní hlavě k nějakému kompromisu, ale moc mi to nejde, většinou mi z toho vyjde jen tolik, že nejspíš ještě nikdo moc neví, co a jak bude...

LN, 26.8.2016