9.12.2019 | Svátek má Vratislav


FEJETON: Byl jsem bodyguard prezidenta Havla

14.2.2006

Začalo to krátce po revoluci. Skoro jsem se urazil, že netušíte, jakou revoluci mám na mysli. Nejsem tak starý, takže kromě několika střevních revolucí jsem přežil jen tu Sametovou. Byl jsem tehdy ve stávkovém výboru naší fakulty. To neříkám, abych teď zpětně nahnal nějaké body do kádrového posudku. Prostě jsem se tam zrovna poflakoval, když k nám přišel tehdejší ceremoniář novopečeného prezidenta Havla. Naše město je prý známá stalinistická bašta a prezidentská kancelář má signály, že se u nás chystá atentát na symbol revoluce. V podstatě šlo o to, aby studenti chránili pana prezidenta svými trupíčky. Tehdy jsem se přihlásil s nápadem (to bylo na půdě školy asi poprvé a naposled), že by prezidenta Havla mohl chránit náš oddíl karatistů. Ceremoniář si mnul ruce radostí, jak to pěkně zařídil a vzal si na mě kontakt. Prý se určitě ozve. Když jsem doma řekl, že budu prezidentův bodyguard, tak si všichni mysleli, jak jsem zas někde revolučně zachlastal, a poslali mě spát.

Asi hodinu před shromážděním lidu jsme nastoupili ve slušivých oddílových šusťákovkách k instruktáži od profíků. Trochu mě zklamalo, když jsem se dozvěděl, že budeme vlastně pomocní bodyguardi, kteří dělají „vajíčko“ kolem prezidenta, když prochází davem. Ten den přišlo na náměstí asi 100 tisíc lidí, takže vajíčko bylo chvílemi deformováno do tvaru jiné potraviny, ale prezidenta jsme zdárně dopravili k místu, odkud pronášel proslov. Dokonce jsem byl i v televizi! Není to bůhvíjak hrdinsky vyhlížející záběr. Stojím v šusťákovce pod balkónem, kde řeční prezident. Tvářím se drsně a... držím se za ruce s dalšími dvěmi drsňáky v teplákovkách. Tuším, že podobný záběr mám už z mateřské školky. Tehdy jsme dělali kolo-kolo-mlýnský.

Nicméně jsme se osvědčili! Prezidentská kancelář nás karatisty od té doby zvala pokaždé, když Havel přijel do našeho města. Pro některé z mých spolubojovníků to byl začátek kariéry u zásahových jednotek nebo v ochrance ústavních činitelů. Pro mě bylo bodyguardování trochu mimo mísu, protože jsem se šprtal kosti, krevní oběhy, venerické nemoci a spoustu dalšího, abych zdárně proplul lékařskou fakultou. Tak není divu, že jsem se vykrucoval, když k nám měl přijet prezident už asi počtvrté. Mnohokrát jsem ho slyšel a během různých deformací našeho vajíčka jsem ho i viděl. A pěkně zblízka! Prý čestná povinnost. No jo, ale druhý den mám zkoušku, tak se musím drtit! Soráč! To, že se nenaučím infarkt myokardu, může zabít v budoucnu víc lidí, než chybějící součást skořápky prezidentova „vajíčka“. Můj trenér jen těžko rozdejchával, že dám přednost pochybné pavědě jakou je medicína před ochranou hlavy státu.

Ale co osud nechtěl.Ten den jsem potkal cestou ze školy kamarádku Američanku.Tedy, abych byl přesnější, po čertech pěknou Američanku. Prý se jde podívat na prezidenta Havla, kvůli kterému přijela až z „juesej“. Havel má dnes proslov v kině, kam se ale všichni nevejdou. A ze spolku mediků máme rezervovanou první řadu. Následovaly psí oči a asi patnáctkrát slovo „plís“. Mno, je pravda, že takhle hezky mě trenér nepřemlouval! Spíš to vypadalo na 500 kliků navíc na příštím tréninku a oblíbený zápas proti více útočníkům z vyšších váhových kategorií. Musel jsem přehodnotit situaci. „Tak jo!“ zavelely hormony a šlo se.

U vchodu do kina se tísnil dav lidí. Odchytil jsem venku spolužáka ze školy, který mi dal lupeny, a zamířili jsme s Američankou do předsálí. Zde postával akademický sbor fakulty a představitelé našeho města. Všichni se těšili na příjezd prezidenta. Také tu byli nastoupení do špalíru moji oddíloví kolegové. A pak uviděli mě – Jidáše – navíc s nějakou slečnou po boku, jak si vesele vykračuji do kina, ačkoliv jsem jim předtím několikrát vysvětlil,že jsem zavalen učením. To by hnulo žlučí každému. Jak jsme procházeli špalírem dostal jeden z karatistů nápad. Z mého pohledu očividně blbej nápad! „Má zbraň!“ zařvala nějaká podlá bestie z oddílu. V tu chvíli na mě naskákalo šest stokilových chlapů. Ozval se ženský jekot. Američanka skoro omdlela hrůzou. V další chvíli mě hodili na zeď s programem kin. Zatímco mi jeden tlačil hlavu loktem směrem k filmovým novinkám, tak na mě další řval: „Rozkroč nohy, hajzle!“ a kroutil mi ruce za záda. Přivolaní policisté mi šacovali kapsy a hledali zbraň. To vše za přihlížení konsternovaného děkanátu a všech zastupitelů města. Propustili mě až na přímluvu našeho proděkana, který se za mě zaručil (prý jsem vzorný student lékařské fakulty, heč!). Američanka s „teroristou“ nikam na drink nešla. Nechtěla riskovat, že mě přepadne další ochranka v nějakém baru. Po skončení prezidentova proslovu jsem šel poslušně do špalíru. Držet se s ostatními za ruce a dělat vajíčko.Spíš takový volský oko.

Doslov:

Za pár let jsem seděl v pracovně jednoho profesora v dánském Aarhusu. Jako většina Dánů labužnicky kouřil dýmku. Dělal jsem přijímací pohovor na místo ve výzkumu týkajícího se pozitronové emisní tomografie. Nevěděl jsem o emisní tomografii vůbec nic, jako většina lidí na téhle planetě. Nikdy jsem nenapsal ani dva řádky, které by se jen vzdáleně přiblížily tomuto tématu. Vítězný kandidát měl kromě výzkumu pendlovat spolu s profesorem mezi spřátelenými pracovišti v San Franciscu a v Osace. Na odchodu se mě profesor ještě zeptal, jestli nechci doplnit něco, co není v mém životopise. Napůl žertem mezi balením svých doporučení jsem řekl, že jsem byl taky bodyguard prezidenta Havla. A místo bylo moje! Takový osobní bodyguard není totiž nikdy k zahození! Takže ty infarkty bych se tehdy stejně učil zbytečně!








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.