FEJETON: Bude − nebude?
Všimli jste si toho také? Nevím, jak u vás, ale u nás (středně velká ves v Polabí) ubyly mouchy. Neříkám, že mi chybí to jejich nechutné oblézání potravin, protivné šimrání k ránu v posteli nebo to, že na podzim, obvykle v září, začaly hnusně štípat. Spíš mne to znepokojuje jako těžko pochopitelný jev. Že na vsi ubyli králíci, slepice, vepříci, kozy? To už ale dávno, dávno již tomu … a mouchy tu byly. Celá hejna much.
Ona se nám totiž příroda pomaloučku mění před očima a nelze to popřít. Nemyslím, že tu za nějaký čas nebude žádná, ale spíš bude jiná. Těžko říci, zda bude k člověku stejně vlídná, jako bývala ta naše. Plná leckdy odporné havěti, jindy zas zářivě kvetoucí s hejny ptactva a motýlů ve dne, s můrami, sovami a světluškami za nocí. Ale člověk tu nejspíš bude dál.
V minulosti byl také svět docela jiný. Kde jsou víly, hejkal, vodník a trpaslíci? Vybetonovaná koryta potoků ani odvodněné pozemky nejsou vhodnou scenérií pro tyto bytosti. Pražská strašidla už také nikoho neděsí. Sama se totiž bojí všudypřítomných světel i turistů. Hrady i zámky rovněž osiřely. Všichni duchové skončili v pohádkách – a člověk je tu dál. Tak tomu možná bude i v budoucnosti. Příští rodiče budou nejspíš vyprávět o tom, že „bylo nebylo, ve vodách pluly ryby a neutopily se přitom, pavouk byl takový odporný a přesto zajímavý tvoreček, a netopýr byla myška, která měla křidélka, létala v noci a ve dne spala na půdách tak, že visela hlavičkou dolů … No, a vy milé děti také hezky spinkejte a ať se vám něco hezkého zdá. Dobrou noc.“
