Western je můj oblíbený filmový žánr. První jsem díky péči bolševické cenzury spatřil ve svých třiadvaceti letech. Před tím bylo možno shlédnout pouze debilní parodie jako je ta Jiřího Brdečky. Psát parodie na něco, co je zakázáno, je podobné jako bít ženu, ještě k tomu svázanou.

Western se jmenoval V pravé poledne. Poprvé v životě jsem měl možnost vidět ve filmu Garyho Coopera. Postavil se sám bandě padouchů. Zdolal je, pak hodil šerifskou hvězdu k nohám svých zbabělých spoluobčanů a odjel s krásnou Grace Kelly neznámo kam.

Od té doby se western okoukal a prosadilo se přesvědčení, že potřebuje inovaci. O hrdinské role se začaly ucházet slabí a utiskovaní. Viděl jsem westerny, kde byl hrdinou Afroameričan, dokonce Číňan, nebo zase parta rozdováděných amazonek. V rámci připodobnění pohádky skutečnosti vznikla řada westernů, kde, tak jako tomu bývá v životě, padouch vítězí a hrdina končí s kulkou v břiše. A letos padlo další tabu: blonďatou modrookou Grace Kelly nahradil blonďatý a modrooký chlapík (možná že není blonďatý a modrooký, film jsem neviděl a dostanou mne na něj jen svázaného).

Nemám nic proti „gayům“, zákon o registrovaném partnerství považuji za rozumný a přeju jim ho. Nemohu se jen nějak smířit s tím, že všechápající filmový průmysl dejme tomu upravuje (původně jsem chtěl napsat przní) žánr, protože má potřebu být vstřícný emancipačním mindrákům menšiny, která se cítí (leckdy právem) být ublíženou. Zřejmě nejsem na výši doby a potřebuju převýchovu.

Nejlepším nástrojem převýchovy je umění. Svou troškou do mlýna emancipace přispěla i Evropa: např. Francouzi se zaměřili na detektivky: policejní týmy v nich systematicky demonstrují etnickou pestrost obyvatelstva Francouzské republiky. My Češi zůstáváme zatím stranou a můžeme se vykázat jen Smetanovým Daliborem, zpackaným pokusem, v němž gay nakonec podlehne neviditelnému tlaku většiny a klesne tak hluboko, že se zamiluje do ženské. Měli bychom to napravit. Pozoruhodné je, že stranou inovačních snah zůstala zatím klasika. Přitom si o aktualizaci přímo koleduje. Například hra všech her, Shakespearův Romeo a Julie. Sujet je dnešním mladým lidem v podstatě nepochopitelný: jak mohou rodiče tak vehementně určovat svým synům a dcerám, koho si smějí a koho nesmějí vzít? Už dávno přece na něco podobného rezignovali. Něco jiného by bylo, kdyby Julie byla chlap. S tím se někteří rodiče ani dnes nedokážou jen tak smířit. Nestačí klasiku přizpůsobovat dnešku, jak se velmi často děje, jen kostýmy a kulisami. Je třeba mít odvahu sáhnout i do děje. Nechť se na scéně Národního divadla co nejdřív objeví drama „Romeo a Julius“! A my Češi, ač malý národ, se zase jednou staneme světovými.

P.S. Upozorňuji, že následně bude možné modernizovat i West Side Story.

6. března 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.