Trávím léto na naší chalupě na Českomoravské vysočině a kromě péče o vnoučata, práce na zahradě a dlouhých procházek se psem se zajímám i o dění v okolí. V novinách si vždy najdu, co je kde nového, a pak ta místa rádi s manželem navštěvujeme.

Letos už jsme byli v Žirovnici na prohlídce zámku s vystoupením tanečnic renesančních a gotických tanců, v Třebíči v Malovaném domě na výstavě obrazů Podoby Třebíče a naposledy v Pelhřimově na Dni pro kapli svaté Anny. Sama jsem sice u tohoto kostelíku kousek od Pelhřimova až do této neděle nikdy nebyla, ale slyšela jsem o něm hodně vyprávět od své tchýně. Ta byla pro svá vnoučata milovanou babičkou a teď už na ni jako na babičku vzpomínáme i my ostatní. Babička se v Pelhřimově v roce 1910 narodila a žila tu do své svatby, po níž se přestěhovala do nedaleké obce.

Měla jsem to štěstí, že jsem babičku znala víc než třicet let a její vyprávění o životě v Pelhřimově jsem se zájmem poslouchala. Třeba o cukrárně rodiny Lipských na pelhřimovském náměstí, o putování ke Svaté Anně a taky o tom, jak babička coby mladá dívka obdivovala se svými spolužačkami z gymnázia elegantní dámu z Prahy, o které babička mluvila jako o „bankéřce“. Věděla jen to, že to byla manželka nějakého význačného bankéře a ten bankéř že se narodil nedaleko Pelhřimova v Novém Rychnově. V babiččině rodině se také tradovalo, že bankéř trávil léto ve své vile, kterou si později v místě svého rodiště postavil. Kolem té vily uprostřed romantické zahrady často projíždíme a mně začalo vrtat v hlavě, o jakého bankéře to vlastně šlo.

Našla jsem si na internetu vše o tomto, pro mě tak zajímavém člověku, vždyť celou profesní kariéru jsem prožila v bankovnictví. Bohužel, babička se už o výsledku mého pátrání nedozví. Škoda, určitě by ji zajímalo to, že dáma v Pelhřimově všeobecně nazývaná „bankéřka“ byla manželkou Viléma Pospíšila, blízkého spolupracovníka Aloise Rašína. Pospíšil od roku 1926 vykonával funkci prvního guvernéra Národní banky československé a na konci 30. let byl jmenován zmocněným ministrem republiky pro mezinárodní finanční jednání. Zemřel v roce 1942 po výslechu na gestapu kvůli účasti na protinacistickém odboji. Ještě o mnoho víc jsem se o tomto významném rodáku z Nového Rychnova dověděla.

Co by však babičku zaujalo nejvíc? Určitě by to byl fakt, že Pospíšil navštěvoval pelhřimovské gymnázium stejně jako ona, ovšem o nějakých pětatřicet let dřív. A co zaujalo mne? To, že Pospíšil je pohřbený v rodinné hrobce v Novém Rychnově. Byla jsem totiž přesvědčena, že má hrob buď v Pelhřimově, nebo v Praze. Do Rychnova je odsud z naší chalupy jen několik málo kilometrů, hned zítra si tam udělám procházku! Jsem totiž zvědava, zda je tam pohřbena i kdysi elegantní „bankéřka“, která ve svém tenisovém oblečku a v jiných módních kreacích tolik okouzlovala pelhřimovské gymnazistky.

Už jsem se zmínila o kapli svaté Anny. O ní mluvila naše babička zásadně jako o Svaté Anně. Nikdy jsem neslyšela, že by řekla „šli jsme do kaple svaté Anny,“ ale vždy jen „šli jsme ke Svaté Anně“. Mše svaté se tam tenkrát sloužily nejméně dvakrát ročně. Babiččina maminka i mladší sestra byly Anny a nejen proto se rodina mší pravidelně zúčastňovala. Byla to prý pěkná cesta, nejprve kolem městské studánky zvané Malomocná a pak dál po schůdné cestě do kopečka ke kapli. Ta studánka, která se nacházela pod nynější pelhřimovskou nemocnicí u ústavní lékárny, už dnes neexistuje, poslední zmínky o ní jsou z roku 1931, kdy městská rada rozhodla, že studánka musí být zachována. Dnes již však po ní není ani památky.

Bohužel, rovněž kaple svaté Anny se v původní podobě nezachovala, za komunistického režimu byla zdemolována, zbyly jen obvodové zdi. Právě kvůli vzpomínkám naší babičky jsem zbystřila pozornost, jakmile jsem se dočetla o letošní akci Den pro kapli svaté Anny. V neděli 24. července se konala už třetí podobná akce zaměřená na probuzení zájmu o toto poutní místo. Cílem je získání dobrovolné pomoci při opravě, případně získání finančního daru. Akce pořádá vždy po roce občanské sdružení Zelené srdce, jehož heslem je: „Každý může pomáhat.“

Samotnou slavnost jsme pro jiné zaneprázdnění nestihli. Když jsme po čtvrté hodině stoupali nahoru ke kapli, poutníci i pan farář právě scházeli dolů k zaparkovaným autům, lidí se prý zúčastnilo hodně. My jsme nahoře už zastihli jen posledních pár opozdilců a pana Pavla Koubka ze sdružení Zelené srdce. O to ve větším klidu jsme si místo mohli prohlédnout. Já prvně v životě, můj manžel tady byl naposledy koncem 60. let minulého století. To byla kaple se zbytky poničeného vnitřního zařízení ještě zastřešena. Dnes jsme viděli jen obvodové zdi, ozdobené pečlivě vyrobenými panely, zachycujícími zachráněné drobné objekty sdružením Zelené srdce.

Co na mě nejvíc zapůsobilo? Jednoduchý dřevěný kříž na jedné z otlučených zdí. Ten je samozřejmě nový, ten původní, určitě daleko okázalejší, byl zničen nebo ukraden. Komunistická strana za minulého režimu rozhodně ochrannou ruku nad kaplí nedržela, naopak, snažila se téhle církevní památky všemi možnými prostředky zbavit. V padesátých letech například zastavila a vrátila traktor s dělníky, kteří měli provést potřebné opravy na kapli. Následně byla rozorána přístupová polní cesta spojující kapli s městem.

Z čeho by měla babička dnes radost? Určitě ze svíčiček planoucích v každé puklině v omšelých obvodových zdech. Vzpomněla by si určitě na maminku Annu i na svou mladší sestru, rovněž Annu. I na to, jak dvakrát ročně stoupaly s maminkou a sestrami podél studánky nahoru ke kapli. A co přát Svaté Anně? Aby se na ni nezapomnělo a aby se našly prostředky na obnovu kaple, nebo alespoň na její zakonzervování.

Foto: autorka

Marcela-Matejkova-story.estranky.cz
http://www.kostely.tnet.cz/index.php?load=detail&id=9882