Věděl například, že nesmí být z Prahy. Neboť Pražáci jsou namyšlení vejtahové, arogantní pitomci a zkrátka osoby, kterým je radno se vyhnout. Takže u stolu, ke kterému byl přikázán servírkou se čtyřmi barvami vlasů a devíti masivními prsteny na deseti prstech, oznámil zbývajícím pěti spolustolovnicím a spolustolovníkům, že je z vesnice Vestec, malé obce pod Řípem, kde vskutku žila jeho prastará vzdálená teta. Pravděpodobnost, že by byl v lázních někdo z Vestce, se blížila nule; a vskutku, nikdo další z Vestce nebyl přítomen.

Na otázku, jakého je povolání, opět zatajil, že býval novinářem. V každých lázních se totiž vyskytuje několik postarších dam, jejichž životy by vydaly na romány, jenom je zapotřebí, aby je někdo sepsal, totiž řečeno jejich slovy – aby je hodil na papír. Tudíž redaktorem rozhodně ne! Pan Sláčílek se proto představil jako automechanik. Byla to do jisté míry pravda. Komise při závěrečných zkouškách na střední škole kdysi rozhodla, že vzhledem k buržoaznímu původu – jeho otec míval hospodu – nemůže jít studovat konzervatoř, nýbrž se musí sbližovat s dělnickou třídou. A komise, připusťme to kvůli dějinám, které by měly být objektivně podávané, byla do té míry laskavá, že netrvala na hornictví, ale milostivě připustila učební obor automechanik. Pan Sláčílek se tedy v místním komunále vyučil automechanikem, dokonce s vyznamenáním, aby pak toto řemeslo vůbec nikdy nevykonával.

Také sdělení, že býval automechanikem, bylo společností přijato s uspokojením. A tak vše svědčilo pro ničím nerušený průběh léčebného pobytu. Jenomže klid trval pouhé dva dny.

Třetího dne po obědě ho před jídelnou zastavila dáma příjemného exteriéru, v onom neurčitém věku poblíž padesátky. Nejprve se omluvila, že ho přepadá před siestou, a pak přiznala barvu. Doslechla se, že je automechanik. Její auto chcíplo na silnici těsně před lázněmi, takže jestli by byl tak velice laskav a mohl se na něj podívat. Aby sám rozhodl, jestli musí povolat nějakou havarijní službu.

Cestou na okraj lázní si pan Sláčílek bez ohledu na další a nekonečné omluvy nešťastné řidičky v duchu opakoval všechna důležitá ponaučení, kterými ho kdysi zahrnoval přední dělník komunální autoopravny pan Klement, jemuž býval k ruce.

Usedl za volant, otočil klíčkem, a všechno bylo jasné. Pro formu zkusil nastartovat, samozřejmě marně. Otevřel kapotu a dlouze a odborně se zahleděl do útrob vozu na rozličné mechanismy, jejichž funkci spíše jen tušil, občas někam sáhl, na nějaký kabel, ale opatrně, aby s ním proboha nepohnul, a pak zkusil znovu nastartovat. Zajisté opět zbytečně.

„Tak to vůbec nebude jen tak, madam,“ oznámil, s tím, že se má jeho zákaznice ihned odebrat zpátky do lázní, on že se pokusí uvést auto do pohybu. To všechno tónem, ze kterého muselo být jasné, že nemá rád, když mu někdo čumí do ruky. Madam pochopila a odešla. Ještě před odchodem však ještě stačila říct, že nějaké nářadí je prý v kufru. „Já už si poradím,“ odsekl dotčeně skloněný opět pod kapotou.

Když byla spolehlivě z dohledu, zamkl auto a vydal se k pumpě vzdálené asi půl kilometru, kde si vypůjčil kanystr a koupil tři litry benzínu. Za dvě hodiny zaklepal v lázeňském domě Diana na dveře pokoje číslo 214, dámě odevzdal klíčky a pravil, že vůz je v pořádku zaparkován za domem. „Bylo to rozeštelovaný zapalování,“ prohodil ještě přes rameno a jaksi mimochodem už na cestě ke schodům, přesně jak radil duch předního dělníka pana Klementa.

Po večeři na něj opět čekala před jídelnou, tentokrát s igelitovou taškou v ruce. V tašce byla velká láhev skotské whisky Johnnie Walker, kterou nelze odmítnout. Nehledě na to, jak utěšoval zbytky svého svědomí, že za blbost se platit musí.

Tím ovšem epizoda neskončila. Dokonce naopak.

Lázně jsou totiž jakýsi mikrosvět sám pro sebe. Něco jako menší transatlantická loď po týdnu plavby. Nebo jako domov důchodců. Zkrátka: během dalších dvou dnů věděli všichni pacienti, klienti a hosté lázní včetně veškerého personálu, dokonce i celé smyčcové kvarteto, které se ubytovalo toliko na jednu noc po koncertu, že v místě je přítomen zázračný automechanik. Takže pan Sláčílek se zbytek pobytu v lázních musel spíš ukrývat.

Pro případ, že by se ještě někdy měl ocitnout v lázeňské péči, teď hodlá důkladně zvážit, které ze svých několika bývalých povolání by napříště uvedl společnosti u stolu ve známost.