Občas mi bývá smutno z toho, kolik chamtivých, od pohledu zlých nebo prostě hloupých lidí se vetřelo do nejvyšších pater české politiky, zahnízdili se tam a kradou. Kdyby se za ty veřejné peníze, které utrácejí za nesmyslný luxus, radši pořídilo něco užitečného, něco, co by pomohlo jiným nebo jim udělalo radost! Dokud má člověk na takové věci vztek, je to ještě docela dobré, to se snaží něco udělat, ale když už pak jen smutně sedí a čumí do prázdna, padá na něj beznaděj – no, však to znáte taky.

Letos o prázdninách mi tuhle nepříjemnou náladu, která vždycky dělá dojem, že už nikdy nepřejde, rozehnala návštěva na Akademických týdnech v Novém Městě nad Metují. Pozvali si mě tam, abych přednášela a odpovídala na otázky o Putinově Rusku, a pořadatelé mě uvítali sdělením, že byla právě jmenována vrchní státní zástupkyní Lenka Bradáčová. Už jsem to věděla, protože jsem od kamaráda dostala v autobuse esemesku, ale potěšilo mne to podruhé – kdoví, jaké to bude, ale mohlo to být horší.

Pak se mě někdo zeptal, kolik máme doma koček. Sice jsem, jak se později ukázalo, nepochopila skutečný smysl té otázky, ale zájem o naše kočky mi udělal radost a vyprávěla jsem jim o svém nedávném snu. Zdálo se mi, že sedím u stolu a dělám korektury, což je, jak známo, práce nezábavná, nimravá, a navíc vyžaduje opravdové soustředění. Znenadání na stůl drze vyskočil náš Davídek. Postavil se přede mne na zadní tlapky a našpulil bříško. Vypadal v tom postoji nezvykle, až trošku hanbatě, ale než jsem ho stačila pokárat, začal se pohupovat v kyčlích, vlnil předními tlapkami jako lesní žínka a fistulkou se pustil do zpěvu: "Mám bílé nožky, má-ám..." Tuze mě to pobavilo – jakož i mé posluchače. Ujistili mě, že z toho budou taky mít nejmíň dva dny dobrou náladu. A když jsem sledovala ty spousty věcí, které musejí hodinu co hodinu vyřizovat a rozhodovat, usoudila jsem, že jim třeba pomyšlení na nakrucujícího se kocourka taky může pomáhat.

Po přednášce ke mně jedna z pořadatelek přišla a dala mi velkou sklenici medu od včeliček a kočičí kapsičky. Ta pozornost mě dojala – přednášejících tam rok co rok jsou desítky a ve shonu není jednoduché myslet na záliby některého z nich. A vůbec není snadné vymyslet vhodný dáreček...

Jo – a ten "med od včeliček". To jsem před lety seděla u Haničky v Anglické v kuchyni a přišel na návštěvu Ivan Kyncl. Položil opatrně tašku na stůl a řekl: "Přinesl jsem vajíčka od slepičky." Chtěla jsem dělat chytrou a zeptala jsem se: "A ty druhý vajíčka jsou od kohoutka?" Ivan mě s vlídným přehledem utřel: "Ty druhý jsou z krámu."

Byl to moc příjemný výlet, je prostě báječné přijít mezi neznámé lidi jako mezi své. Jen je mi záhadou, proč autobusový lístek na cestu do Nového Města nad Metují stál sto čtyřicet korun, kdežto vlakový lístek na zpáteční cestu dvě stě čtyřicet. Vlakem asi jezdit už nebudu. Doma jsem otevřela dveře a o nohy se mi začala otírat naše Chaluha. Zvedala ke mně prohnané zelené oči: "A nedala bys mi ty kapsičky obě?"

LN, 3.8.2012