V této pohnuté době, která je v naší zemi pohnutá už od dob praotce Čecha (kdyby býval šel ještě o kousek dál, mohli jsme být u moře …), tedy v této situaci (jestli jste si všimli, tak je u nás nějaká „situace“ vlastně nafurt), tedy v této jako vždy osudové chvíli (nevzpomínám si, která nebyla osudová) obracím pozornost laskavé veřejnosti k úsloví „a šmytec“. Nevím totiž o ničem závažnějším. Užívání této formule by jaksi mělo vypovídat o tom, že s něčím je konec, utrum, finito, šlus, po prdeli, po ptákách, vymalováno, prostě konec. Dobrá; tomu koneckonců s trochou dobré vůle jakžtakž rozumíme. Ale proč zrovna „a šmytec“?

Jistě se najde čtenář, který poskytne kvalifikovaný výklad, a právě jemu už předem děkuji. Já ale, po velkém hlavylámání, přišel pouze na tenhle:

Ve swingových skladbách hraje kontrabasista (tedy hráč na basu) celou skladbu brnkáním (odborně se tomu říká pizzicato). Teprve na konci většinou volné, totiž pomalé skladby, vezme do ruky smyčec, aby závěrečné akordy zahrál smyčcem. A tím celá záležitost končí. A šmytec.

Dovoluji si pro zpříjemnění zážitku ze sledování tohoto milého serveru (a pro podporu mého vlastního názoru) nabídnout nahrávku úžasné swingové skladby, některými znalci dokonce označovanou za jedinou pravou swingovou klasiku, tedy mou milovanou skladbu Mood indigo, dokonce ve fantastické nahrávce velkého Duke Ellingtona. Je tady http://www.youtube.com/watch?v=GohBkHaHap8.

Povšimněte si, prosím pozorně, že závěrečné tóny akordu basista, který celou dobu brnkal, skutečně hraje smyčcem. A pak už je opravdu konec.

Děkuji za pozornost. A šmytec.