Celá léta žiji v přesvědčení, že se ženy mýlí, když o sobě prohlašují, že jsou, na rozdíl od nás, romantičky a že my, tedy muži, jsme pragmatici, kteří myslí jen na jedno. V dobách mládí, kdy jsme s těmito spory začali, naše přítelkyně tímto tvrzením ještě neměly na mysli jídlo, nýbrž sex. Marně jsme se jim tehdy snažili vysvětlit, že na sezení na lavičce v prosinci není nic romantického, zejména pak když vám táhne na záda. Nezabíraly ani argumenty, že v pelíšku je teplo a že není nic romantičtějšího než se hezky pomilovat. Ovšem v těch krásných časech jsem byl přesvědčen, že ženy mají o romantice pouze zkreslené představy, ale byl jsem i nadále ochoten věřit tomu, že jsou také romantické bytosti – i když ne tak romantické jako my.

Postupem času se naše dívky změnily v naše ženy a mé názory se pomalu měnily. Začal jsem docházet k přesvědčení, že my muži jsme ti jediní romantici, zatímco ženy jsou bytosti navýsost pragmatické. Ke svému úžasu jsem zjistil, že v ženských představách se romantika dost často pojila s hmotnými statky – počínaje kytičkou a konče šperky. Ale to nebylo zdaleka všechno. Času od času se mi také stalo, že v okamžicích, které přímo volaly po lásce a já opravdu neměl na mysli nic jiného než sladká slova a posléze činy, mi žena oznámila něco důležitého, jako například že koupila nový mixer nebo že bychom měli začít s dietou. Netřeba snad ani říkat, že oznámení tohoto druhu většinou působí jako studená sprcha. Přeptal jsem se kamarádů a vida, i oni měli podobné zážitky. Jedním slovem, romantika se vytrácí někam do neznáma a náš souboj udržet ji při životě trošku připomíná souboj s větrnými mlýny.

A tak šel čas a já si své názory udržoval a dokládal je dalšími a dalšími příklady. Samozřejmě, že jsem se od původního problému někdy trošku odklonil, ovšem to se dalo lehce vysvětlit. Vše bylo spojeno s tou základní otázkou – kdo je tady ten romantik a co je vlastně ve vztazích důležité. Je to ten mixer, nebo milování?

Jak jsem se už zmínil, nejsem zřejmě jediný chlap, který o těchto věcech uvažuje. Scházím se občas se svým výtečným kamarádem Michalem, takto psychologem, dáme si skleničku a klábosíme. Celkem zákonitě se rozhovor poměrně často stočí směrem k ženám a někdy, trošku nostalgicky, probíráme ten zvláštní ženský přístup k romantice. Většinou jsou to spíše vzpomínky, ale jednou do toho kamarád vnesl něco úplně nového. Vyprávěl mi o jedné ze svých klientek, která byla shodou okolností profesorka angličtiny. Když se jejich sezení blížilo ke konci, začali se dohadovat o příštím setkání a po chvíli se shodli na 1. květnu. Kamarádovi to nedalo a vzhledem k tomu, že on opravdu romantik je, začal dámě vysvětlovat důležitost 1. května v literatuře a dokládal to Májem Karla Hynka Máchy.

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj….

Protože se vše odehrávalo v kanadském Vancouveru a paní profesorka česky neuměla, přeložil tyto krásné verše do angličtiny. K jeho překvapení byl odezvou na ten příval romantiky hlučný smích. Michal se trošku zarazil. Byl si sice vědom, že v té rychlosti nemohl být jeho překlad zrovna literární skvost, ale doufal, že to tak hrozné také nebylo. Pak ho napadlo, že paní profesorce připadla ta přemíra romantiky trošku přehnaná a svoji nechuť zakrývala smíchem. Inu, bylo to vše ještě jinak. Paní profesorka si všimla rozpaků na Michalově tváři a přispěchala s ujištěním, že překlad byl výborný a poezie krásná, ale ten smích je vyvolán tím, že i Kanada opěvuje 1. květen jako svátek lásky, i když v poněkud hutnější formě. To samozřejmě Michala na míru nejvyšší zaujalo a požádal paní profesorku o ukázku. Ta se nenechala dvakrát pobízet a spustila:

Hurray, hurray!
The first day of May,
Outdoor fuckin´ starts today.

Velice volně bych tyto veršíky přeložil takto:

Sláva, už je první máj
zelenaj se meze
můžem šukat v přírodě, co se do nás vleze!

Zpočátku jsem se tomu srdečně smál, protože se mi líbilo to vynechání zbytečných řečí a jaképak hrdličky, vždyť všichni víme, o co jde….

Ovšem po chvíli mi to začalo vrtat hlavou – je paní profesorka romantik v tom našem mužském chápání romantiky a ví, že milování může být velice romantická záležitost, která žádná jiná vylepšení nepotřebuje, nebo je naopak pragmatik, který si říká, já ty tvoje kecy nepotřebuju, hoď sebou, já ještě musím jít nakupovat (a zaplaťpánbůh, že už je venku teplo a nemusíme platit za motely)?

A tak vám nevím – nejsou ty ženský nakonec přeci jenom romantičky?